Sedmá sezóna

 ... na stavbě.

Fakt normálně, sedm let s naším domem. 

No a máme tady takovou zajímavost:

každý rok se na té stavbě udělá míň práce,

než rok předchozí.

Tím se vysvětluje ten počet let, že.

A taky je logické, že loňský rok se na té stavbě neudělalo téměř nic.

Přitom to začalo tak nadějně:

na začátku února nastoupili chlapi na sekání odpadů.

Něco sekli, Michal to po nich chtěl jinak, udělali to po svém,

Michal se naštval a řekl jim, ať už dál nechodí, že si to radši udělá sám.

Pak si zlomil žebra.

Stavební ruch utichl a už se za ten rok nestihl obnovit.

Ale tak aspoň se uklidilo okolí: konečně zmizela stavební bouda,

urovnalo se dřevo. Rozšířila jsem zahrádku jak před domem, tak za domem.

A na zimu jsem si zasadila česnek!

zahrádka před domem

Co bylo letos

 .... se stavbou.

Jako vždy se mi chce napsat: NIC moc.

Letošní důvody jsou nasnadě:

těhotenství 

furt ňáký doktor

hromada ježdění kvůli Markovým přijímačkám 

hnusné počasí 

drahého práce 

kanalizační přípojky ve Ž.

a v neposlední řadě snad tři z pěkných letních víkendů zabila oprava plotu pratety z pátého kolene.

Zajímavé, jak jsem se vlastně do drahého zamilovala i kvůli jeho vztahu k rodině a snaze všem pomáhat a teď to na něm nenávidím. 

Takže co se teda povedlo.

Drahý se konečně vykašlal na týpka, který mu dva roky sliboval natažení venkovní izolace, a s klukama to zvládl sám. Konečně se mohl zasypat vodní příkop a do domu jde vejít hlavním vchodem. 

Izolace od podzimu...

...do zimy.

Zasypat. Konečně. 

Hotovo.

Stavěly se příčky. V patře jsou už hotové, dole částečně. Už máme skoro spíž a místo jednoho pokoje dva.

No, a pak se konečně pracovalo na zahrádce před domem! Kluci mi přesívali hlínu a já přesazovala to, co mi dole na zahrádce moc bují nebo je to na nevhodném místě. Strašně se těším, až to další rok pokvete. A na záhonech za domem jsme sklidili několik misek jahod. Taky dobrý. 

Převoz kytek samozřejmě na kočárku.

Zasazeno.

Dětská práce. 

Zalito.

Samozalívací zařízení.

Občas něco vyroste samo a je to krásné. 

Budiž teplo

 Na závěr roku ještě malé shrnutí letošní práce na stavbě. 

Plány na loňský rok (ano, loňský! to se v podstatě udělal jen přípoj na kanalizaci) byly tyto: podlahový beton, komíny, příčky.

Tak beton pořád ještě chybí na čtvrtině přízemí, příčky jsou jenom v patře a ne všechny, ale drahý na podzim, během největších plískanic, dostavěl komíny. Jako celý dům, i komíny jsou velmi velké a značně trčí ze střechy, trochu to připomíná zdvižený prostředníček a jasně tak dávají najevo postoj k názorům naznalých pozorovatelů. 

Možná by někoho zajímalo, proč se na stavbě pracuje zrovna na podzim. No protože v létě se pracuje v práci a nebo je hnusně a nebo se dělá dřevo a nebo se dělá na domě, spíše na střeše, někoho jiného.

Ovšem my už máme i malá kamna a topíme. 

Teda já ne, samozřejmě. 

Topí muž a občas chlapci. V domě je tedy už obvykle teplota nad nulou.

Můj současný postoj k celému projektu se značně proměnil: od září je mi tak zle, že kdyby celý ten barák vzalo tornádo, jenom bych pokrčila rameny a víc se zachumlala do deky. Zároveň je ale samozřejmě žádoucí, aby se dům vzhledem k brzkému zvýšení počtu členů rodiny dostavěl co nejdřív. A zároveň je mi jasné, že s miminem a bez jednoho platu se to zase komplikuje. 

Tak to celé svěřuju do Boží režie a už jsem jenom zvědavá, jak to dopadne.

Nepíšu o stavbě

 Proč asi.

Teda ne, ještě jsme to neprodali (ten dům nikdy, nikdy neprodám! prohlásil drahý, hlavně že mě na začátku uklidňoval, že ho prodáme, když to se stavbou nepůjde, hrubá stavba se prodává nejlíp, tam se vždycky vydělá.)

No ale nic se tam neděje.

No, skoro nic. 

Střídavě je mi to jedno - mám jiných starostí dost, nebo mě to strašne štve, nebo mě to přímo deptá.

Sousedi vedle začali se stavbou o půl roku dřív, už asi tři roky tam bydlí, aktuálně mají plot i trávník i fasádu i terasu a staví zahradní domek.

Druzí sousedi naproti začali o rok později, nemají teda fasádu ani terasu, ale už od Vánoc bydlí.

Naproti začali se stavbou letos, už dělají stropy a my si s dětma říkáme: "Aha, další, co budou bydlet dřív než my."

Protože u nás furt nic.

Teda, abych nebyla úplně nespravedlivá - máme garážová vrata. Měla být už loni, jako všechno měla zpoždění, ale na jaře už byl dům zavřený.

Od té doby navrhuju, že vyklidíme boudu a že se může odvézt pryč, když už ji nepotřebujeme. Vyklidili jsme ji s klukama minulý týden, ale odvoz je v nedohlednu. Stejně jako odvoz našeho citrónka, který odešel do věčných lovišť.

Drahý nemá čas a chuť. A já jednak nemůžu dělat všechno, druhak je stavba především mužova záležitost. Já jsem žena vcelku tolerantní, ať si má tu stavbu jako hobby, ale říkám si vždycky, když se na mě sypou věci ze skříní nebo když se kluci hádají, kdo má na stole víc roztažené lokty a druhého utiskuje:

"Už to sakra dodělej, ten barák pitomej, nebo se rozvedu!" Což bych samozřejmě neudělala, každý vám řekne, že rozvod má přijít ve chvíli, kdy je o co toho druhého připravit. 

Tak zde máme začarovaný kruh: jestli on s tím domem nezdržuje právě proto, abych se s ním nerozvedla! 

A pak se na chvíli uklidním, doma jsme v létě bohatší o zahradu a terasu, plísně na zdech zmizí a dům se prohřeje. Buduju si novou zahrádku u stavby, na novou půdu ukládám věci, co by se k nám už fakt nevešly, ale vyhodit je nechci - třeba staré hračky nebo výkresy od děcek. A ta radost, když jsem zjistila, že navzdory nedokončené izolaci střechy věci v plastových boxech vydržely zimu v pořádku! 

A drahý sice pořád ještě nedomluvil betonování podlah v přízemí (v dubnu je odvolal, chybělo mu pár hodin na dokončení příprav), ale postavil v patře tři příčky a dvě další založil. Domluvil elektrikáře, odpadáře a instalatéra. Nechal naprojekovat topení a nakoupil materiál. I ten třikrát zdražený podlahový polystyren už máme. 

A naději máme, že se dožijeme kolaudace. 

Ale prosím, neptejte se, kdy budeme bydlet. Ví to jenom Bůh. 

Taky komín už máme. 

Až na půdu. 

A vyvýšené záhony s jahodami a malinami, kterými se snažím zakrýt tu betonovou hrůzu, čili sousední plot. 

A předzahrádku buduju. 

V pozadí garáž s novými vraty. 

Možná jsem k smíchu, ale slunečnice kvetou a jsou krásné. 

Stejně divizny. A levandule. 

Jak dlouho zde ještě budou? Hromady, auto a bouda? 

Na půdě. 

Co nového na stavbě

 Chtělo by se říct NIC.

Ale to samozřejmě není úplně pravda. 

Ono to tak jenom vypadá. 

Takže: máme hotové přípojky. Voda, plyn, elektrika, všechno konečně v zemi.

A zahrnuté. 

Celé léto se kopala dešťová kanalizace. 

Myslím, že nikdo jiný nedělá pitomou dešťovku tak poctivě a tak dlouho a nemá ji tak dokonalou. Ale my jo.

Máme první vrstvu podlahového betonu. 

Dobrý, už chybí jenom tři nebo co.

Máme náznak příček v patře, takže si děti už plánují pokojíčky. 

Máme atiku na střeše garáže.

Největší radost mám z toho, že na pozemku proběhl přesun materiálu a konečně se uvolnila předzahrádka. 

A já tam už zasadila první kytičky a ty dva keříky z terasy. A přes zimu si to celé naplánuju a na jaře celé zasázím a na to se fakt těším. 

A taky na to, až se nainstalují garážová vrata, přestěhuje se tam binec ze stavební budky a ta se odveze pryč. Ale to bude až někdy... 

Kanál... 

Kanál...

Beton v garáži. 

Zátiší s míchačkou. 

Předzahrádka. Michal představuje strom. Okrasná jabloň to bude. 

Beton v technických místnostech. 

Atika. 

Zalivani betonu. 

Jednou zde budou vrata. 

 

Magdí na schodech. 

Dětská práce. 

Muškáty na oknech, můžem se stěhovat. 

Muž v akci. Prý se stane zedníkem, že mu to už jde. 

Všichni tím obecním pruhem končí, já zde začala. 

Mochna a ptačí zob. Protože já se na hnusnou zelenou plachtu dívat nebudu. Za pár let snad. 

Připojeni

.... ke splaškové kanalizaci.

Akce pátečního večera a prvomájové soboty. 

A našeho souseda (protože tak dlouho se domlouváte se švagrem, až vám to vybagruje soused.)

Tak já teda nevím, proč jsem si myslela, že připojení ke kanalizaci bude záležitost několika chvilek. 

Nebylo.

A to ještě chybí připojení k dešťové kanalizaci.

To teda z principu odmítám, radši bych měla všude sudy na vodu a vsakovací jámy a mokřad plněný dešťovou vodou. 

Jinak se na stavbě nic moc neděje.

Občas padne otázka, kdy se budeme stěhovat, tomu se jenom směju.

Moje kamarádka se teda s rodinou stěhovala do domu půl roku po dokončení hrubé stavby, ale to u nás nehrozí.

Ani žádné zařízení nevybírám, jenom by mě to stresovalo. 

Spíš se jen tak dívám kolem sebe a ujasňuju si, co se mi líbí a co ne.

Jsem osoba praktická a minimalista, takže vím, že chci dům jednoduchý, vzdušný a taky jednoduchý na uklid. 

Rozhodně tam nebudou žádné poličky s porcelánovými hrníčky, žádné nábytkové stěny.

Taky si neumím představit, že by celý dům měl být černobílý, jako fascinují mě takové interiéry, ale žít v tom?

Stejně jako současné módní béžové interiéry s proutěnými lustry - pardon, jsem přízemní, ale z představy, jak z toho ometám prach, mě vstávají vlasy hrůzou.

Zato bych konečně chtěla velkou knihovnu. 

A místo pro kytky. 

A pořádně velký stůl v kuchyni. Takový, aby se k němu vešlo aspoň šest lidí, na stůl talíře, skleničky, jídlo a ještě i kytky.

Zatím o tom jenom sním. 

A asi ještě dlouho budu...