Po dvou letech zavřených/omezených kostelů letos návrat k normálu.
Předsevzetí jsem měla jako vždy odvážná: žádný alkohol, žádná káva, málo sladkostí, být na všechny milá, neřvat po dětech, povznést se nad protivné kolegyně a neřešit farnost.
Víc se modlit, chodit na křížové cesty a přečíst si nějakou duchovní četbu.
No, tak... jako úplně to nevyšlo, přiznávám.
Co mi šlo dobře, tak vyloučit alkohol, až na ten báječný večer u Blanky, a to byla neděle a neděle není postní den.
O čokoládě nebudu vůbec mluvit a s kávou to bylo taky jak kdy. Ve zpovědi jsem to obhájila tím, že život je náročný a občas to prostě jinak nejde, a otec Radek se na mě podíval a řekl: Ježíš to ale zvládl bez kafe. A já mu druhý den chtěla říct, že Ježíš ale nikdy neučil tělocvik a pracovky u bandy puberťáků.
Na křížové cesty jsem docela chodila, to bylo dobrý. Kluci byli jen jednou, ale mám fotku pro srovnání. Vyrostli nám, chlapci.
Snažila jsem se číst Meditace o Panně Marii, vyhrabala jsem je v knihobudce a už chápu, jak se tam ocitly. Není to snadné čtení. Ale tak půlku už mám přečtenou.
A taky jsem se modlila novénu k Panně Marii rozvazující uzly a to je teda bezva věc.
V době velikonoční zpovědi jsme měli rodičák, ale než jsem se stihla zhroutit, že budu na svátky bez smíření, drahý mě zavezl do Drahan, takže super. Kdyby se mě někdo ptal, ráda bych vyměnila našeho faráře za otce Radka. Koneckonců, potvrzuje pravidlo, že nejlepšího faráře mají v sousední farnosti.
Vždycky na začátku Tridua vzpomínám na dobu, kdy jsme byli (víc) mladí a Velikonoce jsme ve farnosti dělali hlavně my, teda já, brácha, jeho kamarád a pár dalších lidí. Bylo to náročné, ale krásné.
Ve čtvrtek jsme třeba s Katkou mívaly večerní adoraci, já oznámila "půl hodiny tiché modlitby" a za deset minut už se nám zdálo dlouho ticho, tak jsme pokračovali ve čtení. A vždycky jsme chtěly adorovat do půlnoci, ale pak nám byla zima a chtělo se nám spát, takže jsme to v deset zabalily.
A třeba si pamatuju, jak nás na poslední chvíli poslal otec Kohoutek číst Janovy pašije, mě, Janu a Zdeňka, bylo nám kolem sedmnácti, a v textu je věta, kterou četl Zdeněk jako Ježíš:
"Zastrč meč do pochvy!"
A Jana se zachichotala, pak i Zdeněk, a pak jsme smíchem málem vybuchli, ale to je strašně smutný text, takže jsme se prostě NESMĚLI zasmát, tak jsme se tam celou dobu kousali do jazyka... Bolí mě pusa ještě dnes.
No, letos jsem s holkama četla při čtvrteční adoraci. Celou dobu (asi 40 minut) jsme měli klečet na klekátku, a mě asi za dvacet minut tak bolela kolena a záda, že jsem místo rozjímání přemýšlela, jak se o kousek posunout a jestli je hodně blbé jít si sednout. Jak je vidět, v mnoha věcech jsem se od mládí vůbec neposunula.
Páteční křížová cesta po obci už byla v mé režii, protože nikdo jiný neví, kde se co modlí, kluci zapomněli vzít z kostela křížek, tak se půjčil od sousedů. Zírám, co mají lidi doma.
Na obřadech jsme zpívali, nově i odpověď při uctívání kříže, ještěže se to třikrát opakuje, protože jsme to trefili až napotřetí. Zato Lide můj se nám povedlo. Hagios otheos.
Kluci ministrovali a já byla hrdá.
Zítra postní dobu uzavřeme.
Sečteno a podtrženo, dobrý.
Za rok zas.