Dneska jsem se ze školy vrátila "jako normální lidi"
- s pracovní dobou od sedmi do pěti.
Doma čekal Mareček s teplotou,
zbytek rodiny přijel za chvilku od doktora
a Míša si přivezl diagnózu "zánět středního ucha."
Začaly tedy brzy, podzimní nemoci.
Ale když už byly všechny děti najezené,
nakrmené léky,
v pyžamech a pelíšku u pohádek,
udělala jsem si konečně kafe
a vypila je na vyhřáté terase.
Nevím jak vy, ale já mám pocit,
že chodit do práce je báječné hlavně proto,
že si člověk pak může dát doma kafe na terase
a vydechnout.
Doma to tedy vypadá ne nepodobně jako po výbuchu bomby,
ale to mě přece nemůže rozházet.
Vždyť zítra už je pátek...
Jo, a pátky během pracovního procesu,
to je taky něco úplně jiného...