Víkend jako kráva

Poslední zimní víkend (doufám).

V pátek ráno telefon: můj drahý bratr na jarním sněhu havaroval v autě.

Je naštvaný, že zničil auto, my jsme šťastní, že je živý.

(Když pominul šok, tak začal být taky šťastný, chybělo málo.)

Švagři nechali zavraždit jednu z krav, které chovají.

Nějakým pro mě nepochopitelným dělením na nás připadla celá třetina.

Cpali jste někdy do mrazáku 70 kil hovězího?

Ne?

To jste vážně přišli o hodně.

Domácí kvalitní hovězí v biokvalitě za cenu akčního vepřového - to chceš.

Ovšem nesmíte čekat, že vám to maso někdo naservíruje 

s popiskem jako v řeznictví.

Tady nemáme žádný "nízký roštěnec", "krk", "hovězí líčka".

Máme vlastně jen dva druhy masa:

to pěkné, nazývané souhrnně "zadní",

a to ostatní prorostlé, kterému se pak říká "přední".

Já si maso do mrazáku pak doplňuju dalšími popisky, jako

"na plátky", "svíčková", "guláš", a když už balím čtyřicátý balíček,

diktuju Michalovi "kus masa", "divný maso" a "hnusný maso".

Kdyby Zemi přepadli mimozemšťani, propukla by válka nebo se vrátila zima -

my jsme připraveni.

 

V pátek jsem se vyhecovala a ušila jsem nový podsedák na lavici

a dva nové jarní polštáře.

Jsou z ubrusu, který jsem koupila v Kauflandu.

Naprosto jsem v tomto ohledu nepochopila vládní nařízení,

kdy si v malém obchodě nesmím koupit látku ani ubrus,

ale v Kauflandu si můžu koupit ubrus, ale ne pastelky nebo velikonoční pohled.

Dnes jsem pověsila prádlo ven, protože je jaro.

Jo, sněží mi na ně, ale je mi to jedno.

A nevezmu si na sebe zimní bundu ani zimní boty.

Je to můj způsob protestu. 

 

Přidávám se k výzvě:

Zimo, vemte se už s Covidem za ruce a jděte společně do p.....

 

Pokojíček v kufříku

Uf, leden za námi.

Jeden ze dvou mých nejmíň oblíbených měsíců.

I když jsem se těšila, jak bude povánoční klid,

letošní téměř každodenní mlhavé dny,

kdy vstávám za tmy, z domu jdu za tmy,

ano, i do školy přicházím za tmy,

aby nastala tma hned potom, co přijdu z práce domů

(nakonec, není to jedno, jestli je tma kvůli tmě nebo kvůli mlze?),

takže tady ten studený hnus významně nevylepšila

ani čokoláda, ani káva s likérem, 

ani válení u radiátoru se čtením připitomělých románků stáhnutých v mobilu.

(Mimochodem, kde se budu válet, když bude v novém domě podlahové vytápění?

Asi na podlaze?

Jako pes???)

Ale je tu únor!

Leden jsem sice skončila s jakousi virózou,

kvůli které jsem čtvrteční odpoledne a celé páteční pololetky strávila v pyžamu,

a pořádně neoslavila ani vysvědčení našich dětí,

ale dnes mi doznívající rýma nezabrání jít na ples.

Venku ze zimy skok do jara,

ze sněhuláka zbyla hromádka sněhu a mrkev,

poprvné jsem letos usušila prádlo venku

a se sluníčkem se mi najednou něco chce dělat.

Takže sem konečně dám jeden z vánočních dárků,

který jsem vyráběla pro Magdí.

Pokojíček pro králíčka.

Hlavní inspirací byl Pinterest a taky to, 

že jako dítě bych něco takového strašně chtěla.

Na výrobu mi musely stačit tři moje volné čtvrteční odpoledne.  

Kufřík je české Kazeto.

(Protože české. A je to lepenka, takže ZeroWaste, v podstatě.)

 Tapeta a obrázek z papírů na vytváření z Pepca.

(Dárek od kolegyně.)

 

Rámeček je pasparta z rámu Ribba z Ikea.

(Protože se nehodila do rámu a válela se v šuplíku).

Gauč obšitý molitan.

Křeslo je z molitanu a plastové krabičky od čokoládových medvídků.

Komoda klasicky velké krabičky od sirek.

Stolek z podtácků a dřevěné stavebnice.

Koberec kus starého potahu na křesla. 

 

Noční stolek se svítící lampičkou je upravené světýlko z Kiku.

Na přání byly dvoje ušité šaty a batůžek.

(Ten není na fotce, dokončila jsem ho 23.12. ve 20.00

a Magdí ho už stihla ztratit.)
A samozřejmě, každý pokojíček potřebuje spoustu polštářků a teplou deku.

Radost z dárku byla veliká.

Moje radost z vyrábění byla větší.

Rukodělným dárkům zdar!

Narovnat, zavřít a jít! Bejvák v kufru. Sen každého cestovatele.

Ušitá radost

Opět jsem sama doma.

Jako fakt sama doma, protože děti jsou na posledním prázdninovém výjezdu v L.

Zde je vhodné napsat,

že mám zrovna dost citlivé období a je mi bez nich hodně smutno.

A tak, abych zahnala chmury,

a protože jsem workoholik, pracuju.

Konečně nastal čas vybalit po čase šicí stroj.

Při naší červencové návštěvě Ikea jsem si koupila krásnou látku.

Vůbec, nákup látek v Ikea jsou pro mě malé Vánoce.

Do nedávna by mě totiž nenapadlo,

že se dá něco jako látka kupovat samoobslužně.

A tak celá šťastná vyberu štos,

položím na pult, odměřím si

(jeden polštář, druhý polštář, ještě něco a pro jistotu ještě kousek),

ustřihnu látku,

hodím na váhu a nacvakám kód.

A u toho mě napadne: jestlipak by někdo zjistil,

kdybych nacvakala kód z levnější látky?

Ale to samozřejmě nikdy neudělám,

tak to nikdy nezjistím, jestli to kontrolují a jak. 

Připomíná mi to moje dětství, kdy jsme chodili s maminkou nakupovat látky.

Tak dnes už mám nové povlaky na polštáře.

A taky nový krásný cool vak,

který nosí místo batohu každý cool teenager.

A teď i já.

Nejvýkonnější

To jsem já.

Celá já.

Divná já.

Ale je to tak:

po všech těch dnech, které trávím mezi hordou dětí,

po dnech, kdy vlastně jen mluvím, učím, vysvětluju,

ukazuju, píšu, rozčiluju se, znova vysvětluju...

pro mě je nejlepší odpočinek prostě být doma.

Že bych se vyspala, to teda nehrozí,

protože chystám kluky do školy

(tzn. vstávám v šest).

Ale líná snídaně,

dobrý oběd a po něm dobré kafe při sledování Sama doma,

možnost dodělat resty 

a hlavně pořádně uklidit...

To je můj nejlepší odpočinek.

 

Jako bych s tím přebíráním věcí přebírala i svůj život.

Jako bych s vyházenými zbytečnostmi vyhazovala i to špatné v mém životě.

Uklidím ve skříni, uklidím v mysli.

Kromě úklidu skříní jsem třeba konečně přebrala fotky za dva roky,

vymrazila ledničku,

vytřídila děckám oblečení,

rozsadila muškáty,

dala jsem na bazar fůru věcí, co doma přebývají,

uklidila šuplíky v kuchyňské lince.

Vynesla jsem z domu dvě tašky elektroodpadu.

Prodala autosedačku po Míšovi.

A vytáhla šicí stroj.

Barbíny konečně mají v čem spát...

 Zužitkovala jsem kus rifloviny, 

kterou jsme měli doma,

Magdí má novou kabelku třeba na Lupínka od Vánoc

(toho jsem teda nešila)

Kabelka má dokonce podšívku

a v podšívce kapsičku!

Taky konečně vznikl mráčkový polštářek...

ten byl v plánu hooodně dlouho.

Není dokonalý, ale je náš.

 

Na fotkách je i modelka,

ano, v pondělí jsem se kochala, jak je skvělé být "sama doma",

takže v pondělí odpoledne začala Magdí kašlat.

V úterý ještě musela jít do školky za Barunkou,

ale dovedla jsem si ji domů "po o"

a jsme "spolu doma".

No jo, už jsem si myslela, jak mám divné děti,

že jsou furt zdravé.

A hlavní šicí počin: složky na učení.

Přišli jsme totiž na to, že klasické složky na učení už od nějaké

třetí třídy nestačí,

a plastové obálky nic nevydrží

(aspoň našim klukům),

navíc je to plast, že.

Takže jsem se hecla a našila z té rifloviny super truper 

složky na učení.

Jsou krásné, jsou cool, jsou pevné, jsou "zero waste" a "zero plaste" .

A konečně jsem zkrátila klukům povlaky na polštáře.

A ušila panenkám noční košilky.

Vyčerpala jsem se tak na deset let dopředu.

Teď ještě udělat něco do školy

a budu prostě dokonalá.

Mise splněna

Ach, naplánovala jsem si toho na tento týden tolik,

že bych potřebovala být doma měsíc, 

abych to všechno stihla.

Ale to hlavní: udělat si s dětma výlet

(navzdory tomu, že kluci už prázdniny nemají),

něco zajímavého jim ukázat

a navštívit Táňu - to jsme dnes stihli.

Cíl: sbírkové skleníky Flory Olomouc.
Kromě kytek (ze kterých jsem byla nadšená hlavně já)
tam mají i zvířátka: hady, pavouka, rybičky, dokonce krokodýla!
Z toho zas byly unešené děti.
Navštívit vyhřívané skleníky v době,
kdy si to venku na jaro jen hraje,
to byl hodně dobrý nápad.

Vůbec to byl velmi pěkný den.
Táni, díky za společnost!

Kdo chce vidět pět dětí v tropech, tak u Táni zde:

...
Doma se kochám dalším dokončeným restem.
Nové polštářky s ryze jarní botanickou tématikou.
Z látky koupené v Ikea někdy před dvěma lety.

Čím se zabavit pár dní před Vánoci

Určitě to tak taky máte... všechno nachystané, cukroví hotové, dárky nakoupené a zabalené,

uklizeno, tak aby nebyla nuda... strávíte den u šicího stroje s výrobou kostýmu... lva.

Až posud samozřejmě ironie.

Teď vážně.

Kluci hrají vánoční divadlo a Mareček je lev.

Nejdřív slibovali, že dostane čepičku a že to stačí. 

Pak že lev není, něco vyrobte. Domluvte se, lvi budou dva.

A zatímco já plánovala našít na starou mikinu s kapucí pruhy krepáku,

matka lva č. 2 vzkázala, že koupila hotový kostým.

Co teď?

Jednak odmítám dávat tolik peněz za něco tak... zbytečného,

navíc, i kdybych to hned objednala, do Vánoc to nedojde.

A protože Mareček začal pobrekávat, 

když jsme ho chtěli s Michalem vyslat v civilu s cedulí "lev",

a dnes se Michalovi nechtělo na plánované adventní trhy,

vytáhla jsem staré potahy z křesel a stvořila životní dílo:

kostým lva.

Mikina má kapuci s hřívou a ušima, rukávy a ocas.

Máme i kalhoty.

Aspoň malá ukázka (strašně špatná fotka.)

Vyčerpala jsem se na deset let dopředu:-)

Ale stihli jsme si i odskočit na adventní koncert u nás v kostele.

S krásnými adventními skladbami v podání komorního sboru Carpe Diem.

Moc moc krásné to bylo.

Polštářky

Když prší, tak šiju. Nebo spíš se pokouším o něco takového.

Nové potahy na polštářky pro kluky.

Motivy si vybrali sami.

Zimní, trochu vánoční.

Když jsem totiž včera schovávala nedokončený letní polštář s květinou,

bylo mi jasné, že s podzimními motivy se nemám zdržovat.

 Doufám, že z nich kluci budou nadšení, aspoň jako já!

Ve stínu

A máme zde zase pár horkých dní. Samozřejmě se chce být venku, ale s tím přichází problém: odpoledne už na zahradě není žádný stín. Markýza stíní jen kousíček terasy, strom nemáme, protože i ta mrzká vrba na jaře uschla. A tak jsem vyrobila altán! Nápad na stín ze starých prostěradel je od Denisy Bartošové toho času ještě z Marianne Bydlení. Její kolíčková verze je rychlá, loni odzkoušená, ale do naší větrné vesničky naprosto nevhodná. Ale stačilo prostěradla sešít a problém se vyřešil. No ano, vážně šiju.

U šicího stroje

... jsem se dřív nezdržovala. Maminka profesionálka jednak ušila, co si kdo namyslel, jednak neměla čas a trpělivost, aby mě to učila (prosím tě pusť mě, já ti to radši ušiju sama).
A když maminka už nebyla, vládl u mě obrovský respekt k celému krejčovskému umění.
Ovšem když je potřeba...
Nakonec zjišťuju, že když člověk nešije zrovna sako nebo kabát, zas taková věda to šití není.
Jak říká moje teta, však nejsi blbá ani úplně levá!
Tak možná ne:-)
Ke stroji mě přivedlo stávající zamračené počasí.
Když už byly ve stroji růžové nitě, vznikl dárek pro Madlenku k svátku

pak taky konečně dostalo nový oblek staré křeslo v kuchyni

a nakonec jsem Madlence konečně došila šatičky z jara. Je to prototyp, mám co vylepšovat!

Tak na Táňu nemám, ale myslím, že na začátek dobrý, ne?

Co myslíš, mami?