Tyto jarní dny jsou jako stvořené pro práci na zahradě. Už máme úspěšně zaseto všechno, co už má být zaseto, a kvůli "ledovým mužům" nemůžeme sázet nic dalšího, takže je čas se kochat tím, co roste a kvete, a věnovat se drobnostem a okrasné zahrádce.
Azalka, kterou jsem koupila mamince před 4 lety ke svátku matek, letos úžasně kvete.
Lidé odcházejí, květiny zůstávají.
Za chvilku si pochutnáme na čerstvém špenátu.
První pevná cestička u záhonku, kterou jsme letos vystavěli - já a mí šikovní kluci:-) Má samozřejmě podklad ze štěrku a šamotové cihly jsou pak uloženy ve vrstvě drobného štěrku. Byla to celkem dřina, ale vypadá to báječně a navíc je to mimořádně funkční: už žádný plevel, žádné prorůstání trávníku, a žádné bahno při zalévání pařeniště ani při sklizni bylinek.
Ještě jsme udělali jednu cestičku, ale ta je docela křivá, tak ji vyfotím, až se nerovnosti ztratí mezi zeleninou a kytkami:-)
Moje celoživotní dílo: velká skalka. Na místě strmého kamenitého svahu, který byl původně stěnou pastýřského domku (jak se u nás říká "pastóšky"), jsme zkoušeli založit trávník, ale to bylo vcelku nemožné. Maminka pak svah rozčlenila a zpevnila dvěmi suchými zídkami a já tam začala budovat skalku. To jsem ještě byla studentka VŠ. Každý rok něco dostavím, změním, dosázím, vytrhám... ještě tak 100 let, a bude to vypadat podle mých představ:-)
Jo, a nejlepší je, když před mou kvetoucí chloubou narovnají dva rázy dřeva.
Mám úžasnou skalku, kterou nikdo nevidí:-)
A na závěr potěšení z kvetoucího šeříku.
