Ještě z října

Bohudíky za nádherné počasí!

Každý víkend Michal prohlásil: "V neděli jedeme na výlet!"

Pak si šel po obědě lehnout, vstal po čtvrté a řekl: "Tak to už asi nikam nepojedeme, co?"

A mně to vlastně ani nevadilo, v neděli jsem velmi pasivně odpočívala a pak jsem vyhnala děti na procházku. 

Ejhle, plody i květy!

Vesnička má středisková

Plavuň. Taková botanická vzácnost. 

To dítě je ztělesněním radosti a pohody.

Letos jsme na květy měli štěstí. 

Soused je správný vesničan, chová i kachny a perličky.

S matkami z MM jsme chystaly Misijní neděli.

Od loňska mám paniku z reakcí mých milovaných bratrů a sester z farnosti na moje komentáře k dění kolem kostela, takže si ty svoje postřehy nechám pro sebe. Ano, všechny. Jenom obrazem.

Svícny na misijní jarmark.

Děti v převlečení. 

Misijní jarmark.

Magdí jako Mexičanka.

Po letech si podzim zase opatrně užívám. Dny jsou krásné, barevné a pořád příjemně teplé. Takže závěrečné fotky jsou pochopitelné: nejlepší je, že pořád můžu sušit prádlo venku.

Hromady a hromady.

A plínky a plínky. 

Velké malé prádlo. 

Dozahradničeno

 Jako pro letošek, samozřejmě.

 

Zazimování bylo mnohem příjemnější než loni, neboť krásné teplé počasí nahrávalo pozdní sklizni a vůbec se pěkně pracovalo.

Mimino spalo v kočárku nebo bylo hlídáno sourozenci ( aj se o hlídání hádali, neboť "já nemůžu pomáhat, já hlídám Miriam!")

Všechno jsem si v klidu vyplela a pohrabala, ne jak loni, kdy mě pohled na zaplevelené záhony strašil až do dubna. Chlapci poryli a pohnojili.

A úrodový souhrn: mrkve dost, petržel nic moc, cibule málo, cuket a dýní málo, okurek akorát, rajčat nakonec celkem taky. Pórek tak na chuť, zato celer obří. Překvapivá úroda fialových brambor zasazených z hecu a žlutých, vyrostlých omylem mezi celerem, dýní a cuketou ze vzklíčené slupky. Z jedné fazole miska nedozrálých fazolí, zpracovaných na výborné chilli con carne.

Pánbůh zaplať za ty dary.

Jablka krásná. 

Ale málo. Tohle je tak půlka úrody ze čtyř jabloní. 

Mrkve dost.

Pěkně do písku s ní.

Hotovo, zryto.

Kateřinky krásně kvetou.

Poslední růže jsou třímetrové.

Třeba stihnou rozkvést, než začne mrznout.

V podzimním módu

Chtělo se mi napsat, že je konečně klidněji, ale není.

Když už nikde necouráme vlakem, aspoň tu jsou pořád nějaké nákupy a vyřizování a doktoři. A taky zahradu už je potřeba zazimovat. Zatím jsem zvládla pozdní mrkev a půlku karotky. Po něčem likviduju kytky, jako obvykle jsou teď nejhezčí, třeba muškáty. 

Existují lidé, co mají pěkné muškáty už v květnu, a pak jsem tady já. 

V neděli jsme byli na velké slávě, synovec byl biřmovaný a vybral si Michala za kmotra. Miriamka je jako křesťanka velice zodpovědná, usnula přede mší a probudila se na ohlášky, tj. na konci. Měli jsme slavnostní oběd  a já si říkala, jak se ti katolíci mají, že furt něco slaví. My letos dvoje křtiny, dvoje první přijímání a teď i to biřmování. 

Naložila jsem si zeleninu ze zahrádky do soli a zavařila řepu se zelím. Konečně jsem absolvovala preventivku u obvodní lékařky a konečně jsem jí řekla, že máme další dítě. Strávila jsem dost času vysvětlováním chemie Michalovi. Marek zatím vytáčí profesory kladením otázek, na které nemají odpovědi (neboť ani lidstvo ty odpovědi nemá) a spoluorganizováním gymplovského turnaje v LOLku. A Miriamka se poprvé sama otočila na bříško. 

Venku je pořád značně zeleno, ale ranní mrazy tohoto týdne mě přiměly vyteplit kočárek. Tímto děkuju Marušce za fusak a kombinézu. 

Tulačky

Čím víc dětí mám, tím jsem odvážnější a toulavější.

Mirinka má čtyři měsíce a furt je někde.

A tento týden, to bylo teprve něco!

V pondělí jsem uváděla ve škole novou katechetku a tak jsme tam strávili půl dne. Miriam miláček všech, mě všichni zdravili a vítali. (Návod, jak se stát nejlepší učitelkou: odejít.)

Ve středu s Michalem něco vyřizovat v Brně a ve čtvrtek Brno-repete: setkání prvokomunikantů. 

Nebyla jsem si tím vůbec jistá,  že je to dobrý nápad, jet na celý den s bandou dětí a kočárkem, i když už na minulém ročníku, s čerstvě potvrzeným těhotenstvím, jsem si tajně představovala, jak příště pojedu s miminkem. Nakonec to rozsekla Blanka, která v neděli řekla "to zvládneš" - a tak jo.

Brali jsme s Blankou deset dětí, nakonec i našeho Vojtu, který by jel ze Sloupu jediný, a tak se přidal k nám.

Miriamka jela poprvé vlakem. Jako fakt super, že kraj pořídil krásné bezbariérové vlaky, když na tom nádraží stejně musíte ten kočárek donést do podchodu a pak vynést nahoru. 

Krásný slunný den nám zase vyšel.

Selfíčko ve vlaku.

Program v katedrále i před ní tradičně skvělý, ale letos šíleně moc dětí - o dvě stě víc než loni, takže všude furt fronty.

Připomnělo mi to dávný vtip ze setkání mládeže: Holky, chce se vám na záchod? Ne? Tak si stejně běžte stoupnout do fronty, protože než na vás dojde řada, tak se vám bude chtít!

Stihli jsme upéct hostie, vylovit ryby, vyrobit si placku, někteří se fotili s biskupem a někdo šel radši na zmrzlinu. 

V katedrále živá ryba, hustý!

Nejlepší chůvy. 

A už zase vlakem domů.

V Blansku jsme přesedli na autobus, který řídil velmi hovadský řidič, několikrát brutálně zašlápl brzdu a když jsem jednou zrovna chtěla vzít telefon, tak to se mnou tak hodilo, že jsem myslela, že mám zlomená žebra a vyražený dech. To teda nemám, ale žebra mám naražená fest, bolí mě to strašně už třetí den.

A aby toho nebylo za jeden týden snad málo, včera jsme s Miri vyrazili ještě na sraz s gymplem. Miriamka hvězda večera, nechala se chovat a bez jediného fňuknutí vydržela od čtyř do devíti, než se máma vykecala. 

Uf. Dneska už doma.

Ale já si říkám: když nám to cestování tak jde, že bysme zase brzo někam vyrazily?