úterý 30. listopadu 2021

Sníh a já

V listopadu mě u nás sníh nepřekvapuje. 
V prosinci ho potřebuju.
V lednu sníh miluju. 
V únoru ho snesu. 
V březnu ho strpím. 
V dubnu ho nenávidím. 
A v říjnu už ho zas vyhlížím. 

A teď jsem šťastná. 
Taková nadílka začátkem adventu!
Nádhera.
S každou další vločkou se víc a víc vracím do dětství a plánuju, že nám sníh úplně zasype školu a my budeme místo školy sáňkovat. 
Deváťáci si pouští na interaktivce na YouTube přenos ohně v krbu a dělají si hygge. 
Místo tělocviku chceme jít sáňkovat. 





V takovém čase mě může zkazit náladu akorát to věčné suplování. Dneska jsem měla osm hodin v kuse!!! Ale žiju. Potřebnou záchranu mi dnes poskytlo pořádné kapučíno. To je můj největší letošní školní tunning, pořádné kafe. My totiž nemáme ve škole kávovar a instantní kafe ne ne ne, prostě ne, radši nic. Ale protože se bez kafe dny jako ten dnešní nedají přežít, pořídila jsem si:
mlýnek na kafe, porcelánový dripper, papírové filtry a napěňovač mléka. Umelu kávu, uvařím vodu, složím fitry, vypláchnu filtry horkou vodou, nasypu kafe a pak zalívám a překapávám. Ohřeju si v mikrovlnce trochu zapomenutého školního mléka, našlehám a přidám ke kávě. 
Jo. Výborné. 
A jasně, přípravou zabiju celou velkou přestávku. A taky jsem už ani nestihla sníst svačinu. 
Ale stojí to za to. 






Mám na blogu nejvíc komentářů k příspěvku, co jsem kdy měla. A taková vyhrocená diskuze!! Můj muž říká, že přes mail, SMS a přes komentáře odmítá komunikovat, že když na sebe lidi nevidí, jenom z toho vznikají nesrovnalosti a zbytečné nepříjemnosti, a to povětšinou stejně jenom z toho, že se touto formou nedá sdělit všechno, že to, co jednoho naštve, ten druhý tak vůbec nemyslel. Já s ním souhlasím. 
Samozřejmě mě mrzelo, že si Táňa myslí, že za všechno může školství, přitom nezná situaci ve všech školách. Samozřejmě taky chápu, že když vás něco naštve, jste naštvaní na všechny a na všechno. Vtipné, že si Táňa chce jít odpočinout do školství, a já si nedávno říkala, že si půjdu odpočinout do laboratoře, kde na vás nevisí dvacet malých protivných energetických upírů a celý svět si o vás nemyslí, že nic neděláte, jenom máte pořád prázdniny a v poledne jste doma. 
(Okej, kecám, práce v laboratoři mě nikdy nebavila, to bych šla radši sázet stromy.)

Ovšem, dovolím si ten luxus a komentáře vůbec číst nebudu. A nevím, jestli mám být poctěná nebo naštvaná, že ta výměna názorů probíhá zrovna na mém blogu. Ale dovolím si i ten luxus, že to nebudu řešit. 

Dneska jsem se svým povoláním spokojená. Navzdory tomu, že jsem musela zvládnout češtinu a matiku v páté třídě, pak přírodopis a pracovky v šesté, pracovky ve čtvrté, chemii v osmé a ještě i tělocvik s klukama. Vyrobili jsme domácí šumivé bomby do koupele, nestihli poskládat origami hvězdu, kromě vzácných plynů probrali i vánoční tradice u puberťáků a zahráli rugby, při kterém se zapojili všichni kluci včetně Daniela, který se nezapojuje nikdy do ničeho. A děti se tvářily, že jsou rády, že je učím právě já. A já jsem taky ráda. 

Tak vám taky přeju, ať jste rádi, tam kde jste. Anebo běžte jinam. A nehádejte se už, děcka. Přejme si klid a mír, hlavně když je ten advent. 
(Jo, a noste roušky a nechte se očkovat a buďte zodpovědní, ať Táňa nemusí být furt v laboratoři a my ať můžeme normálně učit.) 
To jsem zas dneska chytrá, co? :-) 

neděle 28. listopadu 2021

Advent a pět pozitiv

 Po minulém vylití zlosti a frustrace zase trochu optimisticky, aneb pět pozitiv z víkendu.
(I když jako nevím, slovo "pozitivní" má v dnešních časech čím dál negativnější výraz, nezdá se vám?)

Jo, a nebudu psát, že mě advent vlastně zaskočil, letos jsem zaskočená ze všeho, tak proč by se to na konci roku mělo změnit, že.

Tak ta pozitiva:
1. sníh.
2. hodně sněhu. 
3. vařit první adventní oběd a koukat, jak venku chumelí. Skvělý. 
4. umyté vlasy. 
5. dnes žádné rozžínání obecního vánočního stromu.
Jo, jsem s tím asi trapná, ale dost těžko tyhle nucené obecní akce snáším (viz adventní příspěvky z minulých let) a než Magdí vyroste ze školních sborů, tak je bohužel ještě párkrát budu muset absolvovat, zdá se.

A teď už ta zima u nás na vsi.






pátek 26. listopadu 2021

Naštvaná

 Stává se ze mě odpůrce očkování, protože:

Kolegyně č. 1, popíračka Covidu, NIKDYSENENENÁCHNAOČKOVAT a OPATŘENÍJSOUNAHOVNOJÁTENRESPIRÁTORSTEJNĚNENOSIMNIKAM
dostala Covid.
Výsledek:
ona se válela dva týdny doma, "nic mi není, nudím se",
my jsme za ni ve škole suplovali jak vzteklí.
A včera už se nám vrátila, dva dny před povinným ukončením karantény,
že si ji nechala ukončit, protože se doma nudí a stejně chodí na nákupy.
(Takhle to jako jde?????????)

Kolegyně č. 2, NIKDYSENENECHÁMNAOČKOVAT, má Covid záchyt v rodině.
Výsledek:
bude minimálně celý příští týden doma  a
my za ni budeme suplovat jak vzteklí.

Co z toho plyne? Tohle není diskriminace neočkovaných, to je teror očkovaných.
A už se vůbec nedivím těm šíleným počtům nakažených,
pokud je pro víc lidí důležitější možnost stát za svým názorem
a jít si sám nakoupit do Kauflandu
(protože mě to v té karanténě a izolaci nebaví.)

Během posledních 24 hodin mě totálně vytočili tři lidi.
Svým sobectvím, ješitností, důležitostí (můj čas je drahý).
Ale nevím, možná jsem divná já.
 
A venku je mlha.
A Magdalence se rozbil zip na jediných zimních botech.
A jiné neměli.
A odpoledne musím jít číst na pohřeb, protože farní důchodkyně nemají čas.
A nemám větve na adventní věnec.
A chcou po mně, abych online učila kluka, kterýho maminka nechce dávat do školy.
Protože si nepřeje, aby ho furt testovali kvůli pozitivním spolužákům.
(Testovali ho jednou.)
 
Aspoň že zrušili to rozsvěcování vánočního stromku v neděli.
Tím končí dobré zprávy z okolí.
 
A jak se máte vy???
 
PS: samozřejmě nechci nijak znevažovat práci zdravotníků a situaci uprchlíků,
já vím, v podstatě mám krásný život. Akorát dnes... dnes jsem prostě NAŠTVANÁ. 
 
Ale pozor: první sníh!!! 


Aspoň něco příjemného. 

 

neděle 21. listopadu 2021

V listopadu

Než jsem si zvykla na podzim,
máme listí na zemi a za rohem advent. 
Po vyčerpávajících dnech jsem zvolnila - už to umím, doma dělám jen to nejnutnější, ve škole jsem zrušila jeden kroužek a taky mi dost pomohlo volno 17. listopadu (jednou to přijde a já půjdu v ten den na demonstraci a zapálit svíčku na Národní třídu, ale bohužel, letos jsem zase potřebovala jen tak sedět doma, číst si a pít horký čaj, pardon Milione chvilek.)

Ve škole máme covid, opatření hygieny jsou taková, že nevíme, jestli jen nechápavě zírat nebo se zoufalstvím smát. Naše antivaxery ale nic nepřinutí změnit názor a nakonec se dozvím, že lidi přece umírají furt! A nejdůležitější je stát za svým názorem, i když je ničím nepodložený (vlastně je, známá říkala, že známá její známé viděla). V každém případě, jsem ráda, že už máme naočkované i oba kluky a že i děda se nechal přesvědčit. A bohužel, magnetickou ruku, zesílenou Wi-Fi ani třetí oko nikdo z nás nemá.

Kvůli covidu jsme museli přesunout Boyard, můj projektový den a nejlepší akci ve škole (říkají děcka, ne já!) Jsem ráda, nestíhám.

Začali jsme s chrámovým sborem zkoušet na Vánoce, zase Rybovku.
Jsem ráda, že letos můžeme, a zajímalo by mě, jestli tvůrci opatření někdy viděli pěvecký sbor. Protože samozřejmě dodržujeme jeden a půl metru rozestup, určitě. Je nás 30 a farní sál má asi 10 metrů. Tak asi.

Marek měl ve čtvrtek čtrnáct let. 
Má tak 180 cm, nohu velikost 44, oblíbenou černou barvu a nejradši hraje hry na počítači, takže typické dítě své doby. Ale jinak je s ním pořád řeč, což je super.

Mám všechny vánoční dárky, většinou i zabalené, mám hotové adventní kalendáře a taky mám dárky k Mikuláši. Na oknech konečně nazdobené truhlíky. A to je dobře, protože příští týden bude výživný. V pondělí supluju celou družinu, od 11.00 do 15.30. Snad to přežiju.

Fotky snad měsíc staré, z jedné nedělní vycházky. Kdeže ty slunné chvíle jsou. 


Osvícení. 















sobota 13. listopadu 2021

Den laskavosti

Měla jsem rozepsaný úplně jiný příspěvek, ale pak jsem to všechno smazala. 
Chtělo by se mi to za čas číst?
Že jak jsem stará, tak si neumím naplánovat čas?
Že jsem si zase ve škole vymyslela akcí nad hlavu,
a že pak stačí, když se k tomu přidá čtvrtletní porada a rodičák,
a v pondělí už zkoušky sboru na Vánoce,
a úplně mě to položí?
(A to tak, že úplně zazdím školení, na které jsem se děsně těšila,
ale pak to vypustím, protože nemám energii zjišťovat,
jestli je nebo není, když mi nikdo neposílá aktuální informace.)
 
Dnes bych si sem chtěla uložit jednu vzpomínku, která mi vytanula na mysli,
když jsem z rádia slyšela, že je dnes den laskavosti.
 
Bylo to kdysi v roce raz/dva, ještě "za svobodna", jak říkávala maminka.
Jeli jsme s partou kamarádů na začátku prázdnin na takový "puťák".
Pořádalo ho diecézní centrum mládeže v Brně.
Společně s dalšími asi třemi stovkami mladých (12-25 let) jsme šli pěšky
ze Žďáru nad Sázavou do Bystrého u Poličky, vždycky asi dvacet až třicet kilometrů denně,
spali jsme v tělocvičnách ve školách, večer byl nějaký zábavný program
a samozřejmě bohoslužby a nějaké modlení, protože to bylo katolické, víme.
A poslední noc jsme měli spát v Olešnici na Moravě, 
škola je tam velká, ale zrovna v ní opravovali tělocvičnu, 
a tak vymysleli, že budeme spát po rodinách.
A my jsme se prostě rozhodli, že chceme být všichni spolu
a hledali jsme v seznamu rodinu, která byla ochotná ubytovat jedenáct lidí.
Byla tam.
Jediná.
A tak jsme se k nim napsali.
 
Nevím, vůbec nám tenkrát asi nedošlo, že nejde jen o přespání,
že nám chystají i jídlo a že se u nich chceme osprchovat,
a že to není úplně sranda, pro jedenáct lidí.
 
Ta rodina, co se nás ujala, nebydlela přímo v Olešnici, ale v nějaké dědině kousek dál,
myslím, že to byl Trpín.
Uvítal nás usměvavý pán a jeho žena a kupa dětí.
Některé byly jejich, některé myslím měli v pěstounské péči a asi dvě byly od sousedů.
Znáte to, v některých rodinách je tak dobře, že se tam stahují děti z celého okolí.
 
Dostali jsme výbornou večeři, pamatuju si polévku, za kterou se paní omlouvala, že ji původně neměla v plánu a manžel jí řekl "ale oni budou hladoví, jdou třicet kilometrů, musí být polívka" a tak narychlo dělala polívku ze sáčku "přidej vejce". A pak hlavní chod, nevím už co, ale bylo to výborné, a pak byl koláč s třešněmi, děti se chlubily, že je trhaly ze stromu a v tom koláči byly ořechy a byl výborný, všechno tam bylo výborné. 
Udělali nám místo v obýváku, byli jsme zvyklí z těch škol spát na zemi ve spacáku.
Ale dali nám tam i polštáře a pořád se starali, jestli něco nepotřebujeme.
 
Ráno jsme dostali snídani a svačinu na cestu a doprovodili nás na autobus, 
který nás měl svést zase do Olešnice, odkud jsme pokračovali.
A když náš hostitel viděl, jak se dovnitř cpe hromada lidí s velkými batohy a spacáky,
tak řekl: "Hele, to by nešlo, tam se nevejdete, dejte mi aspoň ty batohy tady do auta a já vám je odvezu, ať se s tím nemusíte tahat." A jeden soused ho zastavil s tím, ať se na to vykašle, že mu to nikdo nezaplatí, a že to nebylo domluvené, nechal nás přespat, dal nám najíst, to je až až. Ale on se jen zasmál, přes naše protesty sebral batohy, takže jsme jeli jen tak nalehko.
 
V Olešnici jsme pak rychle utíkali do obchodu a koupili jsme jim aspoň bonboniéru a dětem jsme poslali barevné kšiltovky, které jsme dostali první den puťáku, a pán se samozřejmě smál, že nic nechce a že to byla samozřejmost a  že by to udělal každý.
 
Už je to tolik let, vůbec nevím, jak se ta rodina jmenovala.
I jejich děti už musí být dospělé.
Ale pro mě jsou dodnes symbolem laskavosti.
Prostě udělali věci, které dělat nemuseli, bylo to navíc - a přineslo to radost.
A pro mě, v mých dvaceti nebo kolik mi tenkrát bylo, byli obrovským vzorem. 
A o tomhle je podle mě život.
Dělat "něco navíc", z čeho na první pohled nic nemáte,
ale udělá to radost lidem okolo.
 
Akorát bych aktuálně přidala myšlenku, že je dobré myslet taky na sebe,
abyste se tím děláním "něčeho navíc" úplně neodvařili.

Tolik pozitivní myšlenka dne. Přidám fotky naší kuchyně z minulého týdne, kdy byla uklizená a zalitá sluncem. 

A jdu si nalít víno a zalézt do postele. Na víc už dnes fakt nemám.