Máme tu léto a všichni cestují, ideálně k moři nebo do vysokých hor, akorát my nic. Důvodů je víc, drahý taky není dovolenkový typ, jako děti jsme s rodiči nikam moc nejezdili, takže to nemáme naučené, žijeme na dědině vesnickým způsobem života (tím chci říct, že je u nás vždycky dost práce, zahrada, dřevo na zimu, barák).
Ne, že by nebyla doba, kdy jsem milovala cestování: jakákoliv příležitost opustit dům na víc dní byla vítaná, těšila jsem se a užívala si balení, jízdu a hlavně nová místa.
Kdy se to změnilo? Samozřejmě s dětmi a s "povýšením" do funkce paní domácí, čili po mamčině smrti. Pamatuju si ten zlomový pobyt úplně přesně: z plánovaného super týdenního pobytu s farářem a rodinami byl najednou třídenní, vlastně dvoudenní výjezd, na který jsme jeli přímo z pouti v L. Kromě nás s kluky ve věku 3 a 5 rodina s dětmi 8 a 11. Farář nějak zapomněl říct, že program máme vymyslet my. Bydleli jsme na faře, kde jsem vařila a pak ji po nás musela uklidit. Na akci jsem musela nabalit "kostelové" oblečení na pouť, věci na kolo, k vodě a náhradní oblečení a náhradní oblečení za náhradní oblečení. A za ty tři dny mi doma přezrály maliny, okurky a skoro zvadly kytky na terase, protože hlavní sezóna. Hlavní účel dovolené by měl být odpočinek, ne? Já z těch tří dní (a chystání před tím a doháněním práce potom) byla tak unavená, že jsem se rozhodla: jenom takový pobyt, který mi dodá víc energie, než jsem do něho vložila.
To hlavně znamená, že když máte zahradu, nemůžete v létě odjet na víc jak čtyři dny. Zároveň si naprosto neužiju nějaký odpočinek, když vím, že mám doma práci, kterou musím udělat po návratu. Drahý říká, že jsem nemocná a že mi není pomoci. No tak asi jo. Anebo jsem si prostě vyzkoušela, co je pro mě jednodušší.
Posledním důkazem byla naše letošní "dovolená." Nejdřív nachystat dům a zahradu na odjezd - uklidit, uvařit dědovi na tři dny, zalít, otrhat a zpracovat to nejnutnější. Pak sbalit - sebe, Miri, jídlo pro všechny, lékárničku pro všechny a podobně. Po příjezdu na chalupu uvařit večeři. Další den všem nachystat svačiny. A pak si přečtu podmínky ubytování: po skončení pobytu ukliďte. Sundejte povlečení (o.k, není problém), ukliďte kuchyň, hlavně lednici a myčku (jasný, chápu), vyluxujte, umyjte podlahy, wc a koupelnu! Pokud to neuděláte, uklidíme za vás za 1500,-! Tý jo, co to je? Na faře jsme si museli uklidit, protože se platilo 100,- za osobu, ale tady? Drahý na mě: hele, v hodnocení píšou, že týpek je v pohodě, neřeš to. Ha! Za 1500,-? Samozřejmě jsem všechno uklidila a ještě se stresovala.
A "nejlepší" na celém pobytu byly noci. Poslední roky mám problémy se spánkem i doma. A spaní jinde katastrofa. Tady byly malé postele, měkké matrace a moc velké polštáře. A horko. První noc jsem se budila každou hodinu a druhou pro jistotu nespala vůbec. Usnula jsem v půl čtvrté. A v půl sedmé už byla vzhůru.
Takže souhrn: dovolená znamená odjet z domu, abych mohla jinde vařit a uklízet a nespat. A při vaření nemám svoje oblíbené pomůcky ani zeleninu na zahrádce. No tak asi děkuju. Ano, vím, taky bysme mohli jet někam na all inclusive. To asi nejsem ochotná platit - za šest lidí! A pak taky pro mě workoholika je představa dní, kdy se plácám mezi pláží a bazénem trochu hororová.
Takže díky, tohle nepotřebuju. Já si ráno doma udělám svoji oblíbenou snídani, sednu si s ní na terasu, pak se projdu po zahradě, zaliju, co je potřeba. Na oběd si udělám, na co mám chuť a co zrovna dozrálo. Odpoledne si dám siestu s kávou na houpačce pod vrbou nebo ve stínu na lavičce. Když se mi chce, jedeme k vodě nebo na kolo nebo na výlet. Mezitím udělám nějakou práci, v klidu. Večer se klidně dívám na hvězdy nebo si jdu dřív lehnout do vlastní postele, kde mám ideální matraci a polštář a přikrývku. A zajímá mě, proč s tímto přístupem jsem divná, a lidi, co jedou mnoho hodin autem, aby se váleli u moře mezi hromadou dalších lidí, jsou normální.
Já prostě nejsem dovolenkový typ.
 |
| Kam bych jezdila, když je u nás tak krásně. |
