Bohudíky za letošní květen

 To nejlepší květnové počasí: žádná vedra, ale přitom příjemně teplo, a dostatek deště.

Hodně práce na zahrádce, hodně kytek a první letošní úroda: salát, rebarbora, bylinky. A taky první jahůdky.

Po mrazech naštěstí žádné velké škody, vypadá to na úrodu jablek, švestek i višní. I ta omrzlá srdcovka z posledních sil dokvétá. 

Vyřízeno pár ne moc příjemných věcí, Michal přijatý na gympl, Magdí zvládnuté postupovky na houslích. Všechna děcka po výletech bez zranění a v klidu školně vyfocená. 

Naježděné první společné cyklistické kilometry, užitých pár výletů, pouť, spousta kafíček a domácí zmrzliny. 

Povedený měsíc, ten letošní květen!

Kytka od Magdí k svátku. 

Prádlo samozřejmě furt. Tohle jsou čtyři pračky.

Poprvé na pískovišti. Prý dobrý. 

Birthday girl.

Pivoňková sezóna. 

První krůčky.

Rok!!!

 Holčičko naše milovaná, první rok s tebou utekl jako voda! Jak jsem se bála  všech těch starostí, nočního vstávání a neustálého kojení - mezi jinými záležitostmi s tvými sourozenci to jaksi uplynulo, že jsem si toho vlastně ani nestihla všimnout. 

Jsem tak ráda, že sis vybrala právě naši rodinu! Zapadlas mezi  nás jako kousek puzzle, o kterém jsme ani nevěděli, že nám chybí. Děkuju ti za to, že můžeme ještě jednou zažívat všechna dětská poprvé, že můžeme sledovat, jak objevuješ svět.

Máme tě moc rádi, naše milá Miriamko, a přejeme ti všechno nejlepší!!!

Milníkové focení. Ze začátku dobrá sranda, od půl roku dobrá bojovka. Inspirace z Pinterestu. 

A tu panenku od Brodity k prvním narozeninám konečně dostala. 

Poutnická sezóna v rozjezdu

 Johohó, ještě ani nezačalo léto a já už stihla dvě pěší poutě! Po květnopátečním Sloupu i Trojiční pouť se Žďářeňáky tamtéž, ovšem jinudy. A rovnou s celou familií!

Překvapivě nikdo neprotestoval a všichni se těšili, včetně puberťáků. Překonali jsme prvotní zádrhele ve formě nedostatku masa na řízky (bez řízků není pouť, posty necháváme na jindy) a tradičního (mého) ranního stresování a překvapivě včas jsme stáli před kostelem, abychom zahájili pouť společně s hlavním proudem.

Cesta byla příjemná, v lese mokro, ale jinak bez deště. Dokonce jsme se kus cesty modlili, ale jak chodí těch lidí moc, tak pak už není nic slyšet. Tahle pouť je o dost jinačí než naše aktuální farní: za prvé se chodí pomalu!!! Možná až moc. Ale protože se chodí pomalu, jdou i malé děti i starší lidi. A taky to berou pěkně poctivě postaru se vší parádou: celou cestu s křížkem, na kterém mají i věneček, a s muzikanty, kteří v půlce cesty zahrají písničku uprostřed lesa. Co si o dechovce v lese myslí hajný, to netuším. No ale tak harvestor dělá větší rámus, že. 

Ještě je tahle pouť jiná v tom, že na ni chodí kromě poutníků i turisti. Ti se od poutníků poznají tak, že jdou vždycky vzadu, nikdy se nemodlí ani nezpívají a rozhodně nejdou na bohoslužbu. (Ve škole kluci z mé třídy na mě před pár lety: "Pančelko, jdete v nedělu na pochoďák?" Já vám dám pochoďák, pohani!) Nemůžeme se s drahým shodnout, jestli je to dobře nebo špatně. Drahý zastává názor, že je pěkné držet tradici, o když jde jenom o tu cestu lesem. A taky to zvedá počty, že. Jó, to kdyby šli s naší farností, tak by dostali růžencem po hlavě, že se nemodlí, jako my za mladých let. 

Miriamce se pouť líbila jenom trochu. V kočárku ji to moc nebavilo a jít sama po čtyřech - to jsme jí nechtěli dovolit (tak pomalu se zase nešlo.) Spánek jí přetrhl prudký sestup na závěr pouti a při mši si chtěla hlasitě zpívat a zkoumat detaily barokních oltářů, takže jsme spolu velkou část mše strávily venku, kde usnula mě na rameni až na konci mše. 

Oběd jsme měli jako už tradičně u jeskyní, dali jsme si ty domácí řízky a ve stánku zmrzlinu a autobusem jsme jeli domů. 

Pěkně bylo. 

Děkuju ❤️

Neobyčejně obyčejný víkend

Vaření, úklid, praní, prádlo nečekaně usušené na sluníčku, zahrádka zalitá májovým deštěm, jeden ztracený a znova nalezený mobil, děti v neobvyklé symbióze, dlouhý miminovský spánek, fajn nedělní mše bez batolecích excesů, upečený chleba a koláč, dobré kafe, cyklovýlet na Suchý s většinou rodiny, slunečný nedělní večer a čerstvá kytka ve váze.

Co chtít víc?

Tunning na vození spícího prcka.

Stínohra.

Bývalý les.

Lakušník.

Letos bez dramat

Prostě se v neděli podíváte na body z přijímaček do slavného systému Dipsy a vidíte, že to nedopadlo úplně podle představ (ach, ten češtin, Michale!), a ve středu ráno (se zasopleným miminem jsem opravdu nebyla schopná něco hledat už o půlnoci) vám Dipsy řekne, že na jeden gympl to nestačilo, ale na ten druhý, nejprestižnější gymnázium v Pv, jak se vyjádřila jeho třídní, byl přijat. 

Tak asi dobrý, ne? Na to, že ještě před rokem jsem se mu smála, když začal mluvit o gymplu. Na to, jak laxní přístup měl ke škole (ňáký blbosti do výchovy ke zdraví se fakt učit nikdy nebudu). Na to, že ještě kolem Vánoc jsem říkala, že ten gympl prostě jenom zkusí, a vybírali jsme školy s jiným zaměřením. 

No ale samozřejmě mě to mrzí, že nebude na stejné škole jako Marek. Jednak logisticky se to komplikuje (tři děti na třech školách ve třech městech, to bude masakr), taky Marek si svůj gympl furt chválí a taky cítím, pardon, že jeho základka mu ohledně přijímacího řízení moc nepomohla. Píšu to kulantně, hlasitě jsem se vyjadřovala explicitněji, ale víme, jisté lidi ze školy tento komentář stejně naštve, přestože si ho rozhodně nepřečtou.

My se zase rozkročíme mezi dvě města, dva kraje a dvě diecéze, ale na to už jsme si během let zvykli. Ověříme si prestiž reálky a zjistíme, nakolik je fajn, že Michal nebude vnímán jenom jako ten mladší bratr, který není jako Marek, a jestli mu prospěje, že bude muset víc spoléhat sám na sebe. A jestli si půjde za tím, že rozhodně chce takovou školu, kde se může zlepšovat v matematice. (A já budu mít někoho, kdo mi bude vyřizovat věci v okresním městě, haha.)

A na závěr teda pochvala státu a Cermatu za Dipsy. Samozřejmě pokud se zasekáte na bankovní identitě při přihláškách jako já, trochu vás to rozhodí, ale jinak, když srovnám to loňské ježdění a čekání a vymýšlení strategií s letošními výsledky tří škol na jedno kliknutí - hurá, ať žije 21. století!

Gymnazista se ségrou. Aspoň tak, protože:
"Nefoť mě a rozhodně mě nedávej na blog."
Tak pardon.

Když se nic neděje

 Dny si klidně plynou, jaro se zelená, kvete a voní, celou rodinu zase postupně trápí virózky a rýmičky, na zahradě se pilně pracuje, kope, seje, okopává, pleje a zalévá, starší děti ve škole melou z posledního a vyhlíží prázdniny, matka furt vaří, pere, věsí, skládá, uklízí... prostě taková klasika.

Volné květnové dny jsme tradičně oslavili prací.

Dovezli jsme si z Olmíku od Táni sedačku na kolo a začínáme jezdit na vyjížďky s prckem. Miluje to, po pár minutách usne a pak visí v sedačce hlavou dolů, takže na delší výlety to zatím nevidím.

Jediné kulturní akce, na které jsme se zmohli, byli dva koncerty ZUŠ. Kromě malého koncertu žáků paní učitelky Lenky se Magdalen radostně zapojila do akce Hraje celá rodina. Příprava na společné vystoupení rodinných příslušníků (kromě Magdí se zapojila Verča a Vojta z N.) spočívala v tom, že se týden před akcí konečně všichni potkali u klavíru. Magdí že bude hrát na flétnu a Verča, případně Vojta, že ji doprovodí. Vojta si zlomil ruku, Verča je aktuálně víc hasička než klavíristka, takže už výběr skladby drhnul, o provedení nemluvím. Nakonec se hecli a bylo z toho půvabné koncertní číslo písničky "Znám jedno království" z Princezny ze mlejna. Klavír, altová flétna a triangl visící na sádře. Tak samozřejmě na Nirvanu v provedení "K&K" to zdaleka nemělo, ale jinak dobrý.

Sólo koncert.

Hraje celá rodina. Oceňte sladěné outfity black&white. Aj s panučitelem v pozadí. 

A v neděli jsme se vyhrabali i na rodinný výlet. Bez Marka, který se nevešel do auta, jsme si prošli Podzámeckou zahradu v Kroměříži. Pěkně tam bylo. 

Takže sice se nic neděje, ale pokračování jara v tomto duchu se vůbec nebráním. Jen tak dál, prosím!