Líná zahradnice

 ... letos dozahradničila.

Stresíky kolem termínů jako každý rok, ale nakonec to pěkné počasí dorazilo a všechno se vcelku v klidu stihlo (jako každý rok. Zatím.)

Čas mezi létem a podzimem, aneb jak za jednu noc na začátku října všechno zmrzlo. 

Ale majoránka se pak vzpamatovala.

Krásenky ne.

Jedna z posledních. 

Pleveliště konce sezóny.

Částečně sklizeno.

Celer letos šel.

Podzimní záhonek u zadní terasy.

Hvězdnice.

Vypadá to zrytě?

A není to zryté!

Se zahradničením to mám jako s uklízením. Nebaví mě proces, ale baví mě výsledek. Takže dělám všechno pro to, aby se proces usnadnil a zrychlil. A letos největší změnou bylo rozhodnutí NEDĚLAT PODZIMNÍ RYTÍ.

Všechny přírodní zahrady rytí zrušily a vědci zjistili, že rytí a orba spíš škodí. Takže jsem jenom pokopala a vyplela a testuju na vlastní zahradě, co to udělá. 

Zatím dobrý, ušetřila jsem energii. Ještě pověsíme krmítko a odvezeme houpačku a křesla a může sněžit. Sezóno 2025, děkuju za všechno!

Vítězství (ne)všedního dne

 Znáte ty dny, kdy už před jejich začátkem tušíte, že budou náročné? V diáři pod sebou: plavání, kadeřnice, školní porada a rodičák. Doma kupa prádla, které není kdy prát a hlavně sušit, když je člověk v tahu.  Co pro změnu není, tak jídlo v lednici a pečivo ani chleba v chlebníku, a není čas na nákup ani na pečení. Ou jé, jak znělo na koncertě před týdnem (ovšem tam to znělo v jiných souvislostech, že.)

Tak jsem vyslala vroucí modlitby k nebi a dnes ráno vstala s odhodláním a plánem. Ještě než jsme v osm s Miri zamířily na autobus, tak jsem: nachystala plavání, uvařila polívku, zadělala na chleba a šoupla ho do lednice, ať kyne pomalu, nachystala prádlo do pračky a nastavila odložený start, trochu doma uklidila, pustila slepice a dala jim zbytky a ještě i zvládla nachystat popelnici s biodpadem na odvoz. 

Po plavání jsme s Miri zašly ke kadeřnici, bylo to rychlejší než obvykle, jakoby tušila, co je za den. Takže jsem stihla i zaběhnout do drogerie a pak mi volal drahý, že jede kolem a může nás vyzvednout! Hurá! Ještě jsme stihli i nákup v obchodě, prázdnou lednici můžu odškrtnout, a Miri v autě usnula, vítězství na druhou. Doma jsem si v klidu uvařila špagety, uklidila nákup, pověsila mokré plavky i vyprané prádlo, předala jsem spící batole jeho starší sestře a vyrazila do školy na poradu. 

Na poradě zákusky, protože kolega se stal nedávno otcem, ou jé (tentokrát v tom nejlepším slova smyslu.) Porada se zákusky má úplně jiný rozměr! A protože nejsem třídní, rodičák má taky úplně jiný rozměr. Mnohem pohodovější rozměr.

Domů za tmy, protože listopad, ale doma už jen kafe a pyžamo. A batole, které mi vběhlo do náruče, bobánek. A prádlo, které sesbírala Magdí. A vykynutý chleba, který jsem upekla. 

Všechno jsme zvládli. Bohudíky za to.

Ou jé.

Podzimní prázdniny

Letos narvané událostmi, ale přitom nejvíc pohodové za posledních x let.

Dvě děti část prázdnin pryč. Já s mužem jsme si užili v sobotu večer Mňágu a drahý ráno v pět hodin, vlastně v šest hodin (Pán Bůh zaplať za posun času) vyrazil směr Znojmo, aby vyzvedl Magdí a vrátil se s ní tak, abychom mohli být v 10.15 v kostele ve Sloupu. Naše Verča šla totiž k biřmování! A já jsem podruhé měla tu čest být biřmovací kmotrou.

Po obřadu jsme byli pozvaní na oběd (tím pádem jsem nemusela vařit a hlavně nic vymýšlet! Hurá.) Oběd jsme si vychutnali celkem v klidu, Miri potom objevila dětský koutek a dostatečně se tam vyřádila, cestou domů usnula a dopřála nám ještě i hezké klidné odpoledne. 

Na další dny jsem měla nějaké pracovní plány, ale bylo škaredě, takže venku se nic dělat nedalo. Tak jsme jenom s Michalem našlapali zelí do hrnce a pak jsme dost odpočívali. Ve středu bylo naštěstí krásně, takže jsem si na terase v tričku hrála s dušičkovými vazbami. Už jsem se bála, že je snad letos budu muset dělat doma, ale nakonec jsem se toho teplého podzimního dne dočkala. Tak děkuju!

Výhled při biřmovacím obědě.

Na hřbitov. 

Všude teď vozíme mimi.

Nejlepší čtvrtek

...který jsem potřebovala jako sůl.

Ráno odešly děti do školy a školky, drahý do práce a já zůstala po dvou týdnech SAMA DOMA.

Co dělám, když jsem sama doma? 

Samozřejmě uklízím!

Dnes jsem to vzala pěkně z gruntu, postupně jsem vyprala tři pračky prádla, převlékla naši postel, uklidila ložnici, pokoj dětiček, prádelnu, vytřela podlahy až do sklepa. Uklizený prostor mě velmi uklidňuje, hlavně, když mi to za patama nikdo zase nebordelizuje. U toho poslouchám podcasty a hudbu, co se líbí z celé rodiny jenom mně, prostě skoro wellness!

Čerstvě povlečeno.

U dětí uklizeno.

Prádlo vyprané.

Terasa uklizená.

Za dopoledne jsem stihla i nakoupit a uvařit si oběd, zase strašná pohoda, filé se zeleninou a dvě, slovy dvě! brambory. A ještě i dopolední kávička. 

Tak krásně to vypadá, ale nikdo by to nejedl. Jen já.

Uklizená kuchyň, taková vzácnost.

Po obědě drahý dovezl Mirinku, ovšem ta jde spinkat, takže další dvě hodiny jen pro mě. Pravda, dělala jsem si přípravy na pátek a dopisovala známky, ale vychutnala jsem si i další kávu, četla časopis, koukala na Sama doma a měla nohy nahoře.

Odpoledne jsme měli původně jiné plány, Magdí chtěla na Godzone do Brna, dokonce jsem nás i přihlásila, ale když mi došlo, že bychom museli odjet už kolem třetí a vrátit se až po půlnoci, tak jsem to odpískala. Místo toho jsme šly s Miri na procházku, posbírala jsem prádlo, posbíraly jsme ořechy, doma jsme si daly dobrou večeři a ještě jsem i stihla to prádlo vyžehlit.

Z procházky.

Magdí se místo Godzone balila na víkendové "potáborko" a Miriamka je vyloženě šťastná, že má mámu doma. Postavily jsme domek z Lega a uvařily miminkům čaj. Přečteme pohádku a jdeme spát.

Takový pěkný den, kdy jsem ráda i za to, že je podzim, a že teď večer venku prší.

Bude se nám hezky spát. 

No nevím

Co si představím, když mi někdo řekne, že vybočil z nudného stereotypu:

Dovolená na Maledivách!!!

Nebo aspoň dovolená v Egyptě!

Nebo aspoň wellness víkend v Luhačovicích.

Co se děje u nás, když napíšu, že jsme minulý týden vybočili z nudného stereotypu: vyměňovali jsme kotel. Zlatá nuda, řeknu vám.

Celá ta záležitost je pro mě jeden velký stresíček, protože děda "nic nedělejte, nic neměňte, nic nechci" a můj muž, co má na všechno čas - "v létě to uděláme, někoho seženu, aha, nikdo nemá čas, tak už mám, přijdou na konci září" - takže v půlce října jako na koni!

Máme naštěstí i kotel na plyn, takže teplo i teplá voda byly skoro furt, ale i přesto - nepořádek, cizí lidi v domě - velký krok mimo komfortní zónu. Nový kotel už topí, ale uklizeno, vypapírováno ani zregulováno zatím není. Obávám se, že kotlový stresíček plynule přejde ve vánoční stresíček. A dovolená na Maledivách v nedohlednu!

Když se zrovna nehroutím stresem, snažím se udržet domácnost v pořádku a zásobenou jídlem, to je úkol pro jednoho člověka prakticky 24/7. Taky odhadnout počasí a vyprat a venku usušit co nejvíc prádla. A dokončit sklizně a uložit zahrádku ke spánku. Říkal tady někdo "ještěže je konec bláznivého září, říjen bude klidnější?" Nedávno jsem prohlížela jeden blog, kde si autorka chválila klidný podzim a ukazovala dům plný podzimních dekorací. A já si jenom říkám: kdy? A co já furt dělám, že nic takového prostě nestíhám? Asi mám moc dětí, že jo, ovšem někteří jich mají ještě víc a zvládnou třeba vést schólu a dělat večery chval, tak já prostě nevím. 

Jestli máte nápad, jak to vyřešit, sem s ním. Hodily by se i Hermioniny hodinky, které umí vracet čas. A víte, co bych dělala v tom nastaveném čase? Spala.

Na podzimní vlně

 Letos jsem podzim vítala zaúpěním:

"Néé, ještě néé, já chci ještě léto, já chci teplo!!!"

Je to se mnou prostě čím dál horší ( nebo je to tím, že letos toho tepla bylo výrazně míň, než jsme si za poslední roky zvykli.)

Navzdory svému přání jsem definitivně uklidila sandálky, letní šaty i kraťasy. Letos dokonce i Markovy kraťasy. A vytáhli jsme prošívané bundy a softšel, dokonce i Marek. Do ložnice jsem vrátila koberec, místo květinových hrnků piju čaj z hrnku s barevným listím a koupila jsem kilo sójového vosku na výrobu svíček. 

Letošní podzim má i své hezké stránky. První z nich byl Půlmaraton Moravským krasem, hlavně pro ty z nás, co jsme dělali jenom fanouškovskou podporu a místo běhu si šli na kafíčko.

Další z nich je plavání batolat. Odbourala jsem kočárek, Miri to už hezky odťapká. A hlavně vydrží v autobuse v klidu sedět, na jaře to byl silný adrenalin. 

No a taky jsem byla požádána, abych dělala doprovod dětem ze školy na setkání prvokomunikantů. Sice jsem jim dělala katechetku jen půl roku v první třídě, ale nevadí. Tentokrát jsem se i včas dozvěděla o děkanátním autobuse, takže doprava byla o dost jednodušší. Byla teda největší zima ze všech setkání, na kterých jsem byla, nicméně museli jsme na zmrzlinu, protože jsem to slíbila. A největší rarach celé akce byla Miri, nakonec místo toho, abych já hlídala školní děti, všechny ty děti pomáhaly hlídat Miriam. Celkově to ovšem bylo moc prima jako vždycky. 

Dětí jako smetí.

Jeden z dílů seriálu "najdi Miri"

Výlez na věž musí být.

Pečení hostií u Václava a Ludmily jakbysmet.

Petrov stokrát jinak.

Hra na spolupráci.

Anička, nejvytrvalejší hlídačka.

Návštěva u biskupa.

Zmrzlina u kašny.

Malinová, mmmmmm....

Na závěr rande s Nejmilejším.

Koncem minulého týdne u nás mrzlo, takže bye-bye rajčata, cínie, jiřinky a další choulostivé rostlinky.

No a na závěr volby! Výsledek podle očekávání. Vlastně ne, bála jsem se návratu komunistů a z tohoto hlediska dobrý. A máme tam ty ženy, konečně. A proto očekávám, že od teď už jenom ANO, BUDE LÍP a skončí Fialova drahota a svět bude růžový. A běda, jak ne!!