Příběh naší kuchyně

Je tu s námi už patnáct let. 

Prvních deset let jsem říkala, že kdybychom se stěhovali, vezmu si ji s sebou.

Teď nejen že bych si ji nevzala, protože už by to nezvládla, spíš doufám, že to s námi ještě nějakou dobu vydrží, než se úplně rozpadne. 

(A jsem z toho otrávená, protože to nebyla levná kuchyň.)

Jako první začala stávkovat trouba. 

Už není horkovzdušná, protože ventilátor odešel do věčných lovišť, a nesvítí. 

Ale na některé programy pořád peče, takže zůstává. 

Co tedy odešlo náhle a nečekaně, to byla myčka. Nejmladší z celé kuchyně upadla do kómatu těsně po zahájení celostátní březnové karantény. Pokusy o její vzkříšení nevyšly, od začátku prázdnin máme novou. Tu stejnou. 

Před časem můj drahý muž odštípl kus sklokeramické varné desky a následně, když se o desku opřel, tak celá praskla. 

Ale fungovala, takže zůstávala. 

Pak začala jedna plotýnka blbnout, občas se nezapnula a pak se zase celá zastavila, když jsem snížila výkon. Bylo to otravné, ale dalo se a tím žít (asi tři roky.)

Ovšem před dvěma týdny jiná plotýnka změnila strategii a pro změnu jela pořád na plný výkon. 

A s tím už se teda moc žít nedalo. 

Vypínala a zapínala jsem ji elektrickým jističem.

A večer objednala podle heuréky novou. Indukční.

Stará deska se lekla a začala fungovat normálně, ale už měla utrum. 

Jenže... 

Moje úžasné drahé nerezové hrnce (které jsem měla teprve 15 let) na indukci nefungují.

Kromě dvou, které jsem dokupovala později. 

A tlakových hrnců a dvou pánví. 

Ale už týden vařím jen s tím a vlastně nechápu, proč jsem jich původně měla tolik. 

A toho místa, co teď mám!!!

Vaření na indukci se teprve učím. 

Jednou už jsem vylila základ na guláš, protože jsem totálně spálila papriku, a jednou jsme jedli tvrdé brambory, protože na indukci nedojdou.

Ale jinak si zatím nikdo nestěžuje.

Kuchyň jsem letos jako každý rok vymalovala a už jsou zase na zdech fleky.

V troubě se teď pořád pečou povidla. Švestky kam se podíváš. Už jsem si kvůli nim objednala i sušičku ovoce.

A jinak nedělní klasika: čerstvě upečený chleba, napůl snězený koláč, samozřejmě švestkový a domácí nudle.

Už zase v jednom kole

Nevím, jestli je to výchovou nebo tlakem okolností, jestli je to povahový rys nebo duševní porucha.

I když jsem byla skoro dva měsíce doma, 

odpočinku jsem si moc nedopřála.

Měla jsem ten svůj seznam

(ve kterém pořád pár položek zůstává,

třeba na podsedáky si naše nová křesla na terase musí počkat do příští sezóny),

do toho člověk furt vaří, uklízí, pere a dělá podobné práce, které nejsou nikde vidět. 

A tento týden už pracovně.

Kromě pondělí. 

To bylo tak akční a nákupní, že jsem si to vybrala na rok dopředu. 

Zatímco Michal byl s Markem na alergologii, my jsme s Míšou a Magdí jeli do Ikea na nákup. 

Stihli jsme i svačinu v bistru a kafe s dortíkem v kavárně, než pro nás přijeli. 

Pak jsme se přesunuli do Prostějova, kde měl Michal v jednu jednání, konečně jsme pořídili školní přezůvky pro Magdí a Míšu, nákup v Kauflandu a doma jsme byli ve tři. 

Někteří celý den o hladu a všichni úplně zpocení 

(to je tak, když odjíždíte v půl sedmé ve 13°C a ve městě je pak horko navzdory předpovědi počasí.) 

To chceš. 

Kdybych měla popsat celou tu anabázi, jak a proč jsme jeli do Ikea autobusem, proč jsme nekoupili přezůvky už v Brně a jak jsem vlastně měla být v pondělí v práci a zítra na farním výletě, který se nakonec zrušil, tak by  byl z blogu román. Na pokračování.

Ze školy jezdím strašně pozdě, mám tam hromadu práce a furt se někde zasekávám. 

Ale mám tam Zuzku. Naši Zuzku, rozumíme.

Zuzku, co se mnou dělala vzdělávací dny a kterou jsem učila náboženství. Od první do páté třídy. Po dlouhé době spřízněná duše!

A to je nejvíc. 

Do práce jezdím na kole. 

Ráno se mi nechce (odpoledne taky),

ale pak, když šlapu do pedálů uprostřed lesa a vyšlapávám všechen stres a starosti, je mi nejlíp. 

Děti doma tráví čas u počítače a mobilu a televize. 

Aspoň že Magdí teď mohla být pár dní v L. na prázdninách u Elišky. Vrátila se úplně nadšená. 

Já doma znova vařím na druhý den, peču z padaných švestek povidla, peru a uklízím. 

Jsem utahaná jako kotě. 

Předsevzetí jít spát brzy zase neklaplo. 

A venku se pomalu loučí léto... 

A je vymalováno

 Poslední pátek doma.

(Doufám teda, že na podzim nás zase nezavřou!)

Tento týden se snažím dokončit velký letní úklid domu. 

V pondělí a v úterý jsme s Markem vymalovali a důkladně uklidili obývák a pokoj. 

Ve středu jsem to doladila, vyprala tisíc praček prádla včetně všech polštářů a potahů a plyšáků. 

Do sběrného dvora jsme vyvezli pytel papírů, pytel plastů a stolek z Ikea, který se rozpadal pod rukama už aspoň pět let a tak mě vytáčel, že jsem ho chtěla původně obřadně rozsekat na kusy. Nakonec mě uspokojilo aspoň vyhození do kontejneru s nápisem Dřevo. 

Večer pak přijeli Verča s Vojtou a pořádek bere s pěti dětmi za své. 

Ale nový systém, místo po vyhozených krámech a bílé zdi místo plesnivých zůstávají, a to je nejvíc. 

Největší úspěch celých prázdnin (těsně před tím, že jsem fakt zvládla vymalovat koupelnu, chodbu, kuchyň i ten obývák) je to, že jsem obešla všechny doktory. Zubaře, gynekologii, praktickou lékařku kvůli papírům do práce a závodního lékaře, který mi potvrdil, že můžu učit. Neptal se co, takže asi i ten tělocvik u starších kluků. Jojo, zase budu tělocvikář! 

Fotky vymalovaného pokoje ještě nemám, ještě budeme ladit. 

Ale mám fotky ze zahrádky. 

Protože to je stejně nejkrásnější místo na světě! 

Divizna v okurkách je přímo monumentální. 

Pár salátů mi slimáci nechali. 

Nejkrásnější fialový mečík. 

A když jsem vytrhala kmín, může růst a zrát i to poslední rajče, co se nevešlo k ostatním. 

Hortenzie letos kvete skromně, ale i tak potěší. 

Zato mečíků mám požehnaně. 

Ta druhá cuketa mi vadne, ale plody této mlsám skoro denně. 

Byla jsem naštvaná, že ze všech barev mám topolovku zrovna žlutou, ale ona sem vlastně hodně ladí. 

Na rozhlednu a makrely

Neděli jsme strávili s našimi relativně novými kamarády. Je to rodina a dvěma holkama, z čehož jedna ještě loni chodila do třídy s Markem a druhá pořád chodí do třídy s Michalem. Párkrát jsme se navštívili, vzali jsme holky na tábor a oni nás teď pozvali na výlet a na makrely.

Dobře ukrytou rozhlednu Járy Cimrmana v Březové nad Svitavou jsme měli ve výletním plánu už chvíli. Ale unikalo mi, že Březová je vcelku pěkné městečko a že podél cesty k rozhledně je zajímavý lanový park. A zdarma!!!

Rozhlednu jsem ani nevyfotila. 

Ale je dřevěná, ne moc vysoká, s příjemným výhledem. 

Shora je vidět i část trailu, kde řádilo pár cyklistů, takže pokud máte rádi tento druh sportu, vyzkoušejte. 

Já mám traily i cestou do práce a stačí mi. 

Když děti desetkrát prolezly celou lanovou stezku, přesunuli jsme se ještě zpátky ke kamarádům na zahradu a do večera seděli u grilu, u makrel a piva, a děcka lítala mezi trampolínou, solární sprchou a houpačkami a

otravovala kotě a křečka. 

Tomu říkám krásně užitá neděle!!! 

Jak pokračujem

... na stavbě.

No pomalu, velmi pomalu. 

Vůbec, jestli mě ta stavba něco učí, je to hlavně trpělivost. 

Krov zakrytý fólií čeká a čeká. 

Nejdřív na klempíře. Do konce července.

A stejně tak dlouho na krytinu. 

 

Od začátku srpna je krytina na střeše a zase čeká. Až se dokončí všechny přípravné práce, až se přilepí fólie, až se všechno rozměří. 

Já vím, můj muž je puntičkář a budeme to mít dokonalé, ale skoro bych dala přednost "Kamil-stylu" : prostě to tam naflákat a mít to hotové. 

Sousedi jsou mnohem výkonnější, a tak máme pozemek už z obou stran obehnaný plotem. A máme ty nejkrásnější, co můžeme mít, z jedné strany drátěný s úchvatnou zelenou plachtou a z druhé tato nádhera:

 

Ještě Michal po něčem dozdívá okna, ale zase nám chyběly nějaké důležité cihly.

A natírali jsme garáž impregnací. 

Už zase si myslím, že ten dům nemůžeme nikdy dokončit. 

A někdy je mi to jedno, a někdy mě to strašně štve. Třeba dnes.

Opravdové léto

Škarohlídi tvrdí, že srpen už je skoro podzim. Dny se už zkracují a "svatá Anna chladna z rána."

Já to vidím jinak. 

Koneckonců, letos je už zase srpen hezčí, slunečnější a teplejší než červenec. 

Zahrádka je až teď nejkrásnější.         

Rozkvetly mi mečíky, jiřinky, krásenky, šuškarda i divizna, co se objevila v pařeništi mezi okurky. 

Konečně zrají rajčata a plodí cukety. 

Dnešní noc jsme spali s dětma na zahradě a pozorovali perseidy. 

Krásný čas prázdnin. 

Kdo by myslel na jejich konec!

Zavařené léto

Posledního června, když už jsme skoro odcházeli ze školy, přišla sekretářka úplně zdrcená, že jedna uklízečka (ze dvou) jde na operaci s ramenem a že nemají nikoho, kdo udělá prázdninový úklid půlky školy. A já jí řekla, že budu týden bez dětí a že to klidně vezmu, protože co bych stejně doma dělala. Bez dětí.

Už večer jsem toho slibu litovala. Naštěstí někoho našli a tak jsem zůstala bez brigády.

A teď si říkám, že jsem musela mít zatmění mysli, když jsem o tom vůbec uvažovala. Jak jako, nebudu mít co dělat? Ještě jsem se od začátku prázdnin nezastavila, a můj "to do" seznam je pořád značně plný.

Včera jsem zabila tři čtvrtě dne zavařováním.

Vůbec pořád jedu jakýsi sklízecí trojboj:

Nejdřív mrkev - hrášek - jahody, 

pak mrkev - hrášek - maliny 

rybíz - maliny - jabka

okurky - jabka - višně 

okurky - jabka - kmín. 

Zbývá mi náruč kmínu a začínají švestky. A pak už se to doufám uklidní. Okurek už mám ve sklepě 55 sklenic, to je taková naše roční spotřeba. Jablečnou přesnídávku mám ve všech malých skleničkách, co doma máme. Marmelády, co to šlo, jahodovou z kupovaných jahod, malinovou s rybízem i višňovou. Ještě povidla ze švestek a končím. Kompoty nedělám, nikdo je u nás nejí. Možná naštěstí.

Navíc jsem si rozbila zavařovací teploměr, ale učím se zavařovat v troubě. Je to elegantní, bez zbytečných krámů a líbí se mi to. Nový teploměr už asi kupovat nebudu. 

Kmín je letošní, vlastně loňská (je to dvouletka) novinka. Krásně roste, krásně kvete, ale ta sklizeň - to je nový level drbačky. Ale taky nový stupeň soběstačnosti: domácí chleba s domácím kmínem! Teď už jenom solný důl a budeme dokonalí. 

Na Jelení studánku

První letošní prázdninová neděle, kdy nebyla žádná pouť, ani po pouti, ani jiná akce.

A tak nadešla doba na výlet do Jeseníků. 

O tom, že jsou to hory mého srdce, jsem psala loni. Navíc jsou spojené s dalšími událostmi. 

Před 15 lety jsme tam s Michalem oslavili rok od svatby (vlastně to byla naše svatební cesta, rok po svatbě.)

Jednodenní výlet dědovou Škodou 120, do arboreta v Bílé Lhotě, do zámku v Losinách a pozdně odpolední mini túrou na Ztracené kameny.

Další roky jsme pak jeli shlídnout hotely, jejichž rekonstrukci Michal projektoval (Jeseníky forever) a stala se z toho naše rodinná tradice: každý rok do Jeseníků.

A od loňska to vypadá, že bychom mohli na přerušenou tradici navázat. 

Letos jsme se lépe připravili, poučeni z loňského nezdaru. Jeli jsme na mši do Hradiska v sobotu večer. Ranní odjezd se nezdařil tak brzo, jak jsme původně chtěli, ale sedmá hodina byla i tak dobrá. Hlavně jsem nakoupila vodu! (Nemáme žádné PETky, jinak bychom si ji samozřejmě vzali z domu.) Naopak řízky jsou jistota pokaždé. A vzala jsem selfie tyč! 

Od Skřítka jsme pokračovali na Ztracené kameny.

To už jsme pokračovali na Jelení studánku. 

Tímhle směrem jsem k ní nikdy nešla, vždycky jsme šli z Malé Morávky přes Alfrédku. 

Ale pěkné je to odevšad. 

Snědli jsme řízky, schovali se před malou přeháňkou, drsňáci si vykoupali nohy v potoce a pokračovali jsme po cestě plné mravenců k Alfrédce.

Z Alfrédky, kde nám Jarda na výletě na gymplu kupoval svařák na zahřátí (bylo nám 16, to byly časy!) zbyly už jen tyhle schody a podezdívka. Až vyhraju ve Sportce, tak to celé obnovím! Ale zatím jsme si v sousední boudě dali pivo a děti kofolu a vraceli jsme se ke Skřítku. A do těch prázdných kelímků jsme cestou s Magdí trhaly ty obrovské sladké borůvky, které tam prostě nešly nechat. Přivezli jsme jich domů skoro půl litru, a to jsme se nechtěli moc zastavovat a trhali jsme je jen tak mimochodem při chůzi.

Ke konci Markovi bolely paty, protože neměl moc dobré boty, ale došli jsme, a v relativně dobrém čase. 

Večeři jsme si dali v Sobotíně u jezírka s rybičkami a protože bylo fakt horko, na závěr dne jsme vyzkoušeli koupaliště v Šumperku. 

Moc krásný den to byl!!!