Podzimní prázdniny

Byly odpočinkové, zároveň protkané drámaty kolem blogu. Za pozitivní považuju hlavně to, že se mi ozvala spousta lidí, aby mě povzbudila, a bylo fajn s nimi mluvit nebo si psát. Všichni měli strach, abych se nezhroutila. Nebojte. Zažila jsem už v životě kde co, a nějaké komentáře na blogu zdaleka nepatří k tomu nejhoršímu. Je to taková bouře ve sklenici vody. Navíc, na příští rok se u nás chystá jeden velmi speciální projekt, o kterém zatím nechci víc psát, a bere mi to tolik energie, že na ostatní stejně nemám čas. 

O prázdninách jsme konečně jakž takž uklidili zahradu. Hlavně kvůli onomu projektu to neuvěřitelně drhne. Až ve čtvrtek jsme sklidili celer, vyryli zbytek karotky, v rámci možností vypleli záhony (takhle zarostlou zahradu si nepamatuju) a Marek to poryl. Na hnojení jsme se letos vykašlali úplně, jsem ráda za to, co je. Ještě by to chtělo vyplet skalku a záhony s kytkami, ale to už nechávám, kdyby se mi náhodou chtělo a byl čas. Učím se nebýt náročná. 

Ale kdo je tady nejlepší pěstitel pórku? Kdo? No já přece. 

A nebo je to jinak? Čím hloupější zahradník, tím větší jabka. Totiž celer.

Hotovo. Uf.

Taky se mi povedlo zvítězit v několika domácích bitvách: porazila jsem několik praček špinavého prádla, hromadu prádla na žehlení, hladové krky a trochu jsem zkrotila i domácí nepořádek. 

Akorát ta hromada sešitů a písemek ležela 

netknutá pořád na stejném místě až do nedělního odpoledne, ale už i to mám hotovo. 

No, a jinak už jsem furt jen pasivně odpočívala. Gauč, deka, filmy.

Kdy jindy, když ne teď. O prázdninách. 

Perličky ze školy

Tak to tady zase trochu odlehčíme, ne?

Do školy chodíme dva měsíce, ale už máme spoustu vtípků. A to jsem jich už spoustu zapomněla, tak rychle rychle, dokud si pamatuju tyhle.

 

Z letošního náboženství.

Vysvětluji dětem, že když někde vidíme kříž, máme to vnímat jako znamení Boží lásky k nám.

Při opakování jeden prvňáček na otázku, co to znamená, když vidíme kříž:

 

"Já myslím, že mnohé děti to děsí, protože si myslí, že by mohly taky špatně dopadnout."

 

Bavíme se o zvonech na kostelech a kdy se zvoní.

Malý Jiřík:

 

"A taky se zvoní, když někdo umře, tomu zvonku se říká SMRŤÁČEK."

(Je to umíráček, ale dobrý Jirko:-))

 

"Jak se jmenovali synové Adama a Evy?"

Čekám odpověď Kain a Ábel, místo toho Verunka:

"Kábel?"

V přírodopisu.

 

"Paní učitelko, a nemám třeba donést žížaly, že bysme je mohli pitvat."

"Davide, rozhodně žádné žížaly nenos, nebudeme ve škole zabíjet žádná zvířátka."

"Tak já je zabiju doma!"

 

 "Proč máme kostru?"

"Aby nám neplandalo tělo."  

"Kdo nastoupil na trůn po Karlu VI.?"

"Taková ta tlustá s hromadou děcek." 

(Chudák Marie Terezie!)

Jinak se samozřejmě ještě vrátím k předchozímu příspěvku, tedy především k těm komentářům. Odpověděla jsem Katce, Zdeňkovi, Daně a nejmilejší paní Jarmile a pak jsem šla něco dělat. Volala jsem panu faráři, nechtěl se se mnou bavit, že už všechno napsal. A že mi názor napíšou ti, co jsou  "blízcí jeho srdci." Napsali, a co já na to? Prostě jsem to nečetla. Ha, a teď jsem vás dostala, co?

Představte si, že to úplně klidně můžu udělat. Prostě to nečíst. 

Ale četli to jiní, jak sleduju. Páni, tolik přečtení - ještě pár set a bude to populární jako můj článek o dárečkách pro deváťáky. (To je totiž můj druhý nejčtenější článek. A prvním je recept na fialkový sirup. No není ten blog jenom kritický a negativistický, a nepíšu furt jen o farnosti a o obci, abyste nemysleli.)

A teď zas nějakou dobu chci psát zas jen o škole, o dětech, o zahrádce a o kytkách (kurnik, na to asi teď bude blbá doba, ten listopad.) Blog bude zase nudný a vrátíme se k původnímu počtu 67 čtenářů, z nichž vám většinu můžu i vyjmenovat. 

Nebojte (nebo se naopak bojte), nechci přestat psát. Už jenom kvůli vám, co jste mi včera psali (zpravidla jinam než sem) a vyjadřovali jste mi podporu. To bylo skvělé a moc vám děkuju. A taky, kam bych se za rok dívala, kolik jsem letos vypěstovala mrkve, kdy byly děti nemocné a kolik lidí přijelo na pouť? (A taky co všechno se prodávalo k příležitosti výročí kostela. A vidíte, nedá si pokoj a nedá, ženská jedna protivná. Fuj, ale to tak máte, jiná už asi nebude, rejpalka jedna kritická. Každý prostě nemůže být sluníčkář.)

A včera večer jsem dokonce byla na zkoušce scholy. Nejdřív jsem se teda zeptala, jestli smím, s teď bez ironie děkuju Zdeňkovi a Daně, že mávli rukou a řekli mi, ať nezdržuju a jdu zpívat. Byla jsem připravená i na to, že řeknou, že někoho takového mezi sebou nechcou. No co, to bych šla zas domů, ale mrzelo by mě to hodně, protože s nima zpívám fakt moc ráda. A o schole jsem snad psala vždycky pěkně, ne? Já už nevím, furt si myslím, jak je můj blog pozitivní prostor a ostatní to asi vidí úplně jinak. Takže na rovinu: schola je super. A nikdo mě tam těch 26 let nedrží, zůstávám tam, protože chci a protože mě to tam baví.

(A protože mě zatím nevyhodili. A zas, nemůžu si ty pitomý připomínky odpustit? O kolik problémů bych měla míň? Liskni se, Jano. Au.)

A na závěr fotka ze školního okna. Nejbarevnější podzim. 

 

 

Když má kostel narozeniny

Hele, mohla jsem se na tuto úvahu vykašlat, zas se mnou pár lidí nebude mluvit a pan farář se zděsí, ale bohužel, je to silnější než já a musí to ven.

Takže tady to máte.

 Letos uplynulo 250 let od postavení našeho kostela. Je to výročí podle mého nevýznamné (na kostel), navíc náš kostel je celý nevýznamný, architektonicky nezajímavý, bez památek a původních prvků. (O mém citovém vztahu teď nemluvím, je to samozřejmě můj kostel a mám ho moc ráda.) 

V dřívějších dobách by se výročí maximálně připomnělo třeba o pouti, ovšem máme novou dobu. Takže slavíme celý rok. A jak! 

Výročí se zahájilo už 1. ledna. V kostele se požehnala jubilejní svíce s lehce kýčovitým obrázkem Panny Marie a lilií. Svíce měří asi metr a mohli jste si koupit její menší kopii, výtěžek poslouží rozličným farním aktivitám. Před kostel byla umístěna jubilejní brána a na ní visí jubilejní zvonek. (Jeho menší kopii si taky můžete odkoupit, výtěžek z prodeje poslouží rozličným farním aktivitám.) Celý letošní rok vás mohl provázet stolní farní kalendář s 56 fotkami našeho kostela, výtěžek z prodeje kalendáře poslouží víte na co. Některé z těch fotek se zvětšily a na stojanech jsou celý rok vystavené v kostele a myslím, že i tyto fotky si můžete odkoupit. (Výtěžek...... víme. ) 

Ještě jste si mohli koupit jubilejní farní čokoládu, pamětní minci nebo puzzle s kostelem a dřevěnou 3D skládačku. (A výtěžek....)

V kostele nebo na farním dvoře celý rok probíhá pásmo koncertů k výročí. (Vstupné na koncerty bylo dobrovolné a výtěžek byl použit....)

Ještě nesmím zapomenout nákup nových zvonků k liturgii, ale ty byly už potřeba, říkali naši kluci ministranti.

Vrcholem slavení bude neděle. Celý svět si sice připomíná misijní neděli, ovšem naše farnost nee, my misijní neděli pravidelně slavíme jindy, protože důležitější je pro nás slavení tzv. císařských hodů. To bývala taková milá akce, 

přede mší se zpíval růženec, pak nějaké poutnické písničky a bylo. Jenže pak se k tomu přidalo děkování za úrodu a odpolední košt burčáku (v naší zcela nevinařské oblasti), to už je divné, a  letos je toho ještě víc! Mši bude sloužit generální vikář, bude přenášena televizí Noe, po mši se bude sázet jubilejní alej na hřbitově, odpoledne bude požehnání, pak ten burčák a pak ještě - aby toho snad nebylo málo - bude na náměstí ohňostroj. 

Všechny tyhle věci jsou mi strašně cizí. Všechna ta pompéznost, zdobnost, příliš mnoho oslav, moc koncertů, moc ozdob, moc umělých kytek a třpytek, moc věcí na prodej. A vadí mi, že se z toho vytrácí ta podstata, duchovno. Všichni jsou pozvaní na ohňostroj, proč nejsou pozvaní na mši? Proč nemáme jubilejní zpověď? Proč výtěžkem nepodpoříme třeba misie nebo si ve farnosti neadoptujeme africké dítě a neplatíme mu vzdělání? Že by proto, že takové věci nejsou moc vidět? Nevím, to už zas jen hádám, protože jsem otravná a furt mám s něčím problém, když ostatním se to líbí. 

V každém případě ve mně slavení narozenin našeho kostela vzbuzuje už jen pachuť. Ty, kdo se směli podílet na přípravách oslav, to určitě dost unavilo, byla za tím spousta práce - ale k čemu? Nevšimla jsem si nikoho, koho by některá z těch složitě organizovaných akcí přivedla nově do kostela. Nevím o nikom, koho to duchovně posunulo. Z farnosti, kde má jít především o žití ve víře a o její předávání, je teď víc kulturně výdělečná instituce. 

A to je myslím škoda. 

Stejně jako je škoda, že ohledně toho výročí se těším hlavně na to, až to všechno skončí. 

PS: ovšem, koho to zajímá, v neděli v 10.30 na televizi Noe. Budeme tam. Se vší duchovní bídou a vnější nádherou. 

Vítejte na mém dobře utajeném blogu

 Samozřejmě, nikdy jsem neměla zájem mít tajný blog. Na začátku byla vize zcela opačná a já psala a fotila velmi korektně. Ovšem, když po pár letech měly blogové příspěvky pořád jen desítku shlédnutí, dovolila jsem si ubrat z korektnosti a přidat na upřímnosti. Koneckonců, psala jsem pro sebe a pro pár známých, tak co. A hele - najednou se okruh čtenářů rozšířil. A zírám, jakým směrem. 

První šok jsem měla na konci června, kdy se k objevu a čtení blogu přiznaly dvě kolegyně. Samozřejmě to byly ty dvě, o kterých jsem zde psala ne úplně nejlíp. Na druhou stranu - já jsem upřímná zde i v životě a nemám problém jim potvrdit do očí, že jejich způsob předávání informací mě fakt vytáčel. A jinak dobrý, holky, fakt. Pochybuju, že blog čtou pravidelně, přece jen - můj život, to jsou jen kytky, zahrádka,  úroda, nemoci, děti - prostě nuda, nuda. A ten poslední článek, o tom, jak jsem si koupila novou troubu? No promiňte - to zaujalo snad jen naši Šárku, kterou zřejmě podobný nákup taky brzy čeká. 

A teď druhý šok. Nečekaně moc čtenářů u příspěvku o volbách. Tuším, že si článek posílají naši staronoví zastupitelé. No co už, neměla jsem příležitost říct jim svůj názor do očí, vlastně jsem ráda, že ho už znají. A nebojím se, že to změní jejich názor na mě, protože - co si budem, horší už to nebude.

A na závěr prý blog objevili někteří naši farníci. Tam snad taky žádné překvapení není, ne? Svými názory na farní tábory, noci kostelů a průvody Božího těla přede mší s Eucharistií vzadu jsem se netajila. Možná jsem to nemusela psát na veřejný blog, na druhou stranu, u nás ve farnosti bohužel není prostor pro konstruktivní diskuzi, natož pro případnou kritiku. A jestli si někdo myslí, že je možné, že všichni farníci budou se vším spokojení, tak je prostě naivní. Lidi jsou různí a snad ani nejde, aby se všem líbily stejné věci. 

Včera jsem strávila večer tím, že jsem znova četla všechny články a přemýšlela, jestli jsem se někoho nedotkla, někoho neurazila. Vážně jsem to neměla v úmyslu, na druhou stranu - jak říkala maminka - kdo se cítí, ten se vtípí - a to už není můj problém. Jestli můj nudný blog chcete číst dál, budu jenom ráda. Každý čtenář mě přibližuje k cíli stát se skutečnou influencerkou, která nemusí chodit do práce a žije jen z reklamy. Jednoho dne vám poděkuju. 

Přidávám naprosto nesouvisející fotky podzimu.

Nákupní horečka

 Tak jako obvykle trochu přeháním, ale je pravda, že jsem využila všemožné zářijové slevy a navzdory poměrně vyprázdněnému bankovnímu účtu nakoupila několik zásadních věcí. 

Tou první nejdůležitější byla nová trouba. No jo, další věc, co měla vydržet do nového domu, ale bohužel. Že nesvítila a nejel ventilátor, to mi až tak nevadilo, ale když šla dvířka zavřít jen speciálním hmatem a hrozilo, že mi zůstanou v rukách, toho jsem se už bála. Nová trouba je pěkná, svítí, ventilátoruje, ale naučit se v ní péct, to je zas něco. Má milion funkcí, které asi nikdy nevyužiju. 

Taky jsem si koupila nový telefon. Ten starý nebyl zas tak starý, ale měl prasklý displej a v prasklinách se udělaly černé fleky, které měnily velikost i umístění. Občas to bylo vtipné, ale většinou dost otravné, když jsem neviděla část zprávy nebo třeba kontrolní pin. Tři měsíce jsem odolávala, ale už to dál nešlo. 

Troubu i telefon jsem kupovala současně a pak nastala tragikomická situace, kdy mi trouba nešla vypnout a nebyla jsem schopná novým telefonem zavolat svému muži, aby mě zachránil. (Dobře to dopadlo, ta trouba totiž na rozdíl od staré i v momentě, kdy je vypnutá, tak svítí, fouká a ukazuje teplotu.)

Hlavní požadavek na troubu: bílá barva. Požadavek na telefon: ne černý. Můj švagr: aha, takže nejdůležitější parametr je barva! Ahaaaaaa....

Pak jsem ještě využila slevy v Tchibo a doplnila jsem si šatník. Dvě trička, kalhoty, svetr.

A teď už do Vánoc klid. Nakupování mě totiž nějak přestává bavit.

 

Na svetru už jsem zašívala dírku. Proč?

 

Konečně pěkně

 Letošní podzim zatím nepatří k těm nejlepším. 

Ovšem - Pán Bůh nás má rád, takže snad jediné dva pěkné dny jsme si vybrali na přespolák a čtvrteční setkání prvokomunikantů v Brně.

Prvokomunikant je ten, kdo jde poprvé ke svatému přijímání. Takže naše Magdí a její kamarádi z naší farnosti, ale i děti, co jsem já připravovala u nás ve škole. Jela jsem tedy v dvojroli matka/katechetka. Brala jsem deset dětí z naší školy, Magdí, její tři kamarády od nás, Michala, který měl být dozor a byl víc dítě než ostatní děti, a taky Růženku, která se nabídla jako pomoc a jela taky v dvojroli:  matka/teta (se to sešlo, no, letos byly u prvního přijímání snad všichni).

Byla jsem na takové akci podruhé, poprvé to bylo před pěti lety s Markem, a bylo to stejně dobré a perfektně připravené. Po mši s biskupem jsme mohli jít na všechna možná stanoviště od parku přes muzeum, katedrální kúr nebo věž. Střílelo se z luku, trénovala spolupráce, pekly hostie a zkoušely další věci. Pro děcka z dědiny samozřejmě největší atrakce jízda šalinou. Pěkný den to byl. 

 

 Víkend ve znamení sklizně. Rychle rychle, dokud je pěkně. Jablka, mrkev a petržel do písku, rajčata, stejně už nezrají, uklidit tyčky a bioodpad, naposledy posekat trávník.Velká pomoc od dětí, naštěstí, sama bych toho zvládla čtvrtinu.

Dnes odpočinek. Už zase jsem ve fázi, že nejlepší neděle je doma: dobrý oběd, koláč, kafe a šlofík po obědě, procházka. Večer trochu práce do školy. Upéct chleba a muffiny, protože koláč se snědl. Uzavřít týden a vzhůru do dalšího! Snad bude zase slunečný.

Říjen

Smířila jsem se s podzimem. Nic jiného mi taky nezbývalo, že. Nástupem října jinak žádné dramatické změny nenastaly - září bylo mokré a chladné a říjen začal ve stejném duchu. Babí léto se letos jaksi zapomnělo dostavit.

Ve škole doháním resty a zatímco vážně oceňuji, že se nám proměnil pedagogický sbor a že už nemusím učit tělocvik a že mám lepší rozvrh a lepší předměty, zeptala se mě v pátek ředitelka, co se děje, že mi chybí nadšení a že jsem smutná. Skoro jsem se lekla. Vážně tak působím? (Samozřejmě jsem jí měla říct, že nám vázne stavba a rozhodně by mě rozveselily pořádné prémie:-) No ale tuhle příležitost jsem propásla.) Musím svůj nacvičený úsměv používat i na ni, ne jenom při vstupu do třídy.

Jako každý podzim nevím, co se zahradou - jestli "už" nebo "ještě ne".  Zatím po něčem likviduju odkvetlé kytky a doufám v lepší počasí a že rajčata ještě dozrají, mrkev doroste a my si ještě sedneme s kávičkou na terasu (tak leda zabalení v dece, zdá se.)

Doma vytahuju koberce a polštáře a deky a svíčky a světýlka. Měla jsem tohle hygge období vždycky ráda, tak snad na mě ta správná nálada přijde i letos. Ovšem přiznávám - letos bych asi byla radši medvěd, zachumlala bych se do pelechu a probudila bych se až na jaře. 

Je to tím, že stárnu?

Jak jsme nebyli volit

Poprvé v životě, zcela rozhodně a demonstrativně.

Nebyli jsme volit.

A to jsem doteď nevynechala žádné volby, včetně druhého kola senátu kdysi před lety,

když jsem si já, středo-pravičák, musela vybrat mezi komunistkou a sociální demokratkou.

 

Jak se to stalo?

S dovolením si to sem uložím. Svoje šoky z komunální politiky.

 

Před mnoha a mnoha lety (ehm, bylo mi pětadvacet), mě oslovil místní předseda lidovců,

že sestavuje kandidátku a že bych se mu tam hodila: mladá, nadšená katolička. 

V té době jsem ve farnosti dělala prakticky všechny aktivity s dětmi,

jezdila na tábory, hrála s dětma divadlo a kde co ještě.

A do zastupitelstva jsem se dostala.

Přišel první šok: jednání zastupitelstva bývala takový bizár,

že ho pochopí jen ten, kdo něco podobného zažil (viděli jste Vlastníky? Tak asi.)

Z jedenácti členů bylo osm z protistrany (říkala jsem jim Starostovi muži), 

věkově byli starší než mí rodiče, a rozhodně se nehodlali bavit s někým, 

kdo je žena ve věku jejich dětí. Jediná jsem tam byla.

Přežila jsem první volební období, rozkoukala jsem se a přišly další volby.

A druhý šok. Na další kandidátce jsem byla zcela nelogicky až sedmá.

Moje názory se asi nelíbily předsedovi strany.

Ale i tak jsem obhájila, díky kroužkování. Už jsem byla matka dvou dětí,

ale taky zakladatelka mateřského centra. Nebála jsem se říct hlasitě svůj názor.

Cítila jsem se politicky protřelá.

 

Jenomže další volby byly přelomové. Starosta s většinou svých mužů skončili,

hrálo se o nového starostu a další koryta, náš "šéf" vymyslel skvělou volební strategii,

ve které jsem měla dostat významnou roli, že jako uděláme dvě kandidátky a budeme mít víc šancí. Zatímco my jsme pilovali strategii, protistrana šířila pomluvy.

A byli úspěšnější. 

Ty volby jsem projela na celé čáře, i když jsem byla v čele kandidátky.

Prý proto, že jsem chtěla dělat starostku (Magdí byl tenkrát rok!),

bořit fotbalistům hřiště (svým nepochopením pro štědré obecní dotace spolku fotbalistů, ze kterých se platily bečky piva jsem se netajila, pravda) a taky jsem stála na straně lidí, kteří si chtěli od obce koupit pozemky na větší zahradu, když o ty pozemky stál jistý podnikatel, že tam postaví dílnu (nikdy ji nepostavil.)

 

Nejvíc jsem litovala, že tam nebudu, když tam konečně budou mladí schopní lidi. 

Ehm, jednou jsem byla na zasedání a další šok - sice tam byli mladí, ale schopní byli zhruba stejně jako jejich předchůdci. 

Ale co, na minulé volby jsem neměla kapacitu, kandidovala jsem symbolicky na posledním místě a volby zase ovládli "Starostovi muži", teda teď už spíš "Starostčini muži".

Pozastavovali jsme se nad kdejakými jejich činnostmi a sbírali energii, že jim konečně vytvoříme schopnou opozici.

Ovšem, s tím, jak zatím lidi reagovali na volby, tušila jsem, že mám pozici velmi těžkou:

za "starostovce" kandidovat nemůžu, můžeme si hrát na to, že jsme všichni nestraníci, ale já rozpor v těch kandidátkách jasně cítím a cítila bych se jako přeběhlík.

Lidi mě nebudou volit, protože mě málokdo zná, už i z aktivit farnosti mě vyšoupli.

A když udělám "kampaň", tak dopadnu jak minule - kdo na rovinu řekne, že chce být zastupitel, ten je podezřelý a nevolí se. 

 

Svoje politické pocity jsem pravidelně sdílela s jediným opozičním zastupitelem, s Lujzem.

Plánovali jsme změnu. 

Několikrát jsem mu řekla, že už nechci být na posledním místě jako minule, že chci změnit nějaké věci v dědině, že už mám velké děti a velkou chuť se do toho pustit.

Na Velikonoce přišel Lujz s říkankou "Hody hody doprovody, ať vyhrajem tyto volby."

A když jsme se náhodně potkali na začátku prázdnin, 

tak mi oznámil, že "starostovci" za ním přišli s nabídkou:

když přejde k nim na kandidátku, dají ho na první místo a udělají z něho starostu.

Jediná podmínka: nebude dělat svoji kandidátku.

 

Musím říct, že jsem tento šok rozdýchávala asi měsíc.

Ani nevím, z koho jsem víc znechucená: jestli ze "starostovců", kteří opozici odrovnali tím,

že je přetáhli k sobě, nebo z Lujze, že se nechal uplatit, jinak tomu nemůžu říct.

Samozřejmě, mohla jsem udělat svoji kandidátku, ale za dva týdny?

Proč mi to neřekl dřív?

Volala jsem mu a v hodinovém rozhovoru jsem mu dala tolik důvodů,

proč by na to neměl přistoupit, ale nenechal se přesvědčit.

Z argumentů, které uváděl, jsem taky v transu, nejvíc z hlášky 

"on to stejně nikdo nechce dělat", "vždyť v té dědině stejně není nikdo schopný ani přečíst si smlouvu" - fajn, takže tam máme člověka, co zde ani nebydlí, člověka, který nikdy nic k ničemu neřekne, někoho, kdo tam tak akorát sbírá drby - ale všichni jsou lepší než já.

A lidi jsou pitomí, tak co, tak mají jednu kandidátku.

A nezlobte se, ale jak chcete volit jedenáct lidí z jedenácti?

Takže letos nevolím.

 

Ale jsme s Michalem připraveni: hlídat je. Chodit na zastupitelstva.

Ptát se. 

A za čtyři roky si tu kandidátku udělat.

Jasně, budeme lidem pro smích.

Zase na nás vymyslí nějaké pomluvy. 

No a co.

Aspoň si lidi budou moct vybrat.

 

Jo, a už jsme si rozdělili role v kampani: Michal bude volební lídr

a já budu vařit volební guláš.

Naši politickou budoucnost vidím v zářivých růžových barvách. 

PS: hele, než mi zas bude kdekdo vykládat, že to s politikou u nás je jinak, že jsem to nepochopila a kdesi cosi, ráda bych připoměla, že tohle je můj blog, můj pohled na věc a můj názor. Howgh.

 

První podzimní pátek

 Pocity z tohoto týdne jsou značně rozporuplné.

V neděli odpadli kluci, zřejmě taky s omikrónem.

Pondělí a úterý ve škole strašné. Rozčílila jsem se v devítce a řekla Sofii, že je největší parchant ve škole. Měla jsem chuť na hodinu podat výpověď. Totální pocit zmaru. 

Středa na přespoláku v Čéháčku překvapivě fajn. Děcka super, počasí na tu hrůzu taky dobré. Výsledky žádné nebyly, kromě Davidova 15. místa, ale všichni doběhli. 

Ve čtvrtek David přinesl cejny a měli jsme zábavný přírodopis s rybí pitvou. Vybrali jsme scénku na vánoční besídku. Deváťáci byli v hodině jak miliusové. Nechápu. 

Tento týden jsem začala s náboženstvím. Mám nějak moc dětí, to je tím, jak jsem skvělá katechetka, haha. (Filip po prvních pěti minutách: můžu jít radši do družiny?) 

Vylila jsem si do tašky smetanu, to mám za to, že se mi nechtěla vytahovat nákupka.

Zapomněla jsem ve škole v lednici ty cejny, David mi je věnoval, abych si je udělala na másle. V pondělí už asi nebudou k jídlu a lednice možná nebude k použití. 

Domácí práce nestíhám. 

Truchlím po létě. 

Venku je hnusně. 

No nic. Jdeme s Magdí do kostela. 

Třeba se vyjasní. 

Na obloze i v životě. 

Fotky random výběr. Nedělní procházka po lese jen s mužem, pondělní procházka osamělá, přespolák a cejní pitva.

Už je to tu zase

Máme půlku září.

Svůj školní rozvrh ještě neznám zpaměti, ale už tuším, co mě který den čeká. Jsem na tom líp než loni a předloni a učím pouze pět (!) různých předmětů.

Stejně tak už tuším, který den mi kdy jaké dítě přijde ze školy. Magdí přestala chodit do družiny. Marek už nehraje na trubku, místo toho chodí na přípravu k přijímačkám. Chtěl by na gympl (nechápu, ale kdo chce kam....)

V listopadu budeme mít velký koncert se scholou. Naštěstí měla Dana se Zdeňkem přes léto jiné starosti a nesplnili hrozbu, že se bude zkoušet už od května, zato teď se rozjeli a zkoušky se protahují přes dvě hodiny. Uf. Zpívání mě baví, ale tohle je pro mě náročné. Natož když končíme po osmé večer, když jsem si zvykla chodit do postele v půl deváté.

Začala jsem se sklizní. Mám nějak moc mrkve (už zas), nechcete někdo? A cuket je taky furt moc. Zato rajčata praskají a pak plesniví. 

Peru a uklízím letní šaty. S těžkým srdcem.

Ve čtvrtek večer nás s Magdí začalo bolet v krku. Já šla ráno normálně do práce, ona zůstala doma, a já po návratu z práce našla místo simulanta holčičku s horečkou. V pátek jí Michal udělal covid test a hádejte co? Dvě čárky. Mě bylo blbě celý den, ale odvahu udělat si taky test jsem sebrala až dnes. Naštěstí jsem negativní.

Jsem děsně neorganizovaná, nic nestíhám, nemám nic hotového a děsně mě to štve. 

Ale dnes jsem se hecla a vařím našim Michalům na  zítřejší narozeninový oběd svíčkovou. A bude i vývar s játrovými knedlíčky a domácí houskové knedlíky a oblíbený pudinkový řez se sušenkami. A tím budou zářijové narozeninové oslavy za námi. Pánbůh zaplať za ty dary. 

Fotky jsou ještě ze srpna, z přípravného týdne, kdy jsem si udělala přestávku, slezla z kola a vyfotila pár fotek.