Překvapení!

 Nečekané, neplánované, stále ještě vstřebávané.

Náš náročný, velice speciální projekt na příští rok.

Čtvrté dítě.

Zíráte? Říkáte si, že jsme se zbláznili? Že i tři děti jsou dost? Že jsme staří? Že to nezvládneme? Že už se k nám nevejdem?

Tak dobrý, to všechno jsem si říkala taky.

(Můj muž ne, přece jen, máte-li osm sourozenců, tak se na věci díváte trochu jinak.)

No jo, já jsem ve skutečnosti taky vždycky chtěla velkou rodinu, čtyři až pět dětí.

Ovšem, v současném bydlení už není prostor, a nový dům není hotový, a věk nečeká - tak jsem si to loni v létě uzavřela, že už nic - a rozdala jsem většinu věcí na mimina, co jsem pečlivě schovávala. 

A pak přišla tahle situace. 

Na úvod proběhla důkladná fáze popírání - nejdřív jsem si odmítala připustit, že se mi jaksi natáhl cyklus, pak jsem zpoždění připočítávala tisíci jiným věcem včetně přechodu, odmítla jsem si koupit těhotenský test (donutil mě můj muž, pod  pohrůžkou, že mě jinak neodveze domů z nákupu) a pak jsem si ho odmítala udělat, a když jsem se konečně odhodlala a pak v šoku zírala na ty dvě jasně vybarvené čárky, prohlásila jsem, že to neplatí, protože jsem namočila to okénko, co se namočit nesmí. 

Ovšem, pár dní na to jsem ve škole omdlela (ano, přímo při výuce, ve třídě plné osmáků, prostě Drama Queen) a musela jsem to říct. Komu jsem to neřekla, ten se dovtípil nebo dozvěděl jinde. A prý to každý musel pochopit i z blogu, z jedné zmínky o "speciálním projektu". No nevím teda.

Plánovat děti fakt neumíme: ve škole konečně učím to, co chci, mám krásný nový kabinet, rozjeté projekty, které bych fakt měla dokončit. A teď mám zas odejít? Dům není hotový a já jsem už stará. Na dítě. 

Jenomže... podobně jsem to měla i s Magdí, a když se narodila, všechno do sebe zapadlo jak kostky Lega. V práci se to tenkrát dost vyhrotilo a já u toho nemusela být, věnovala jsem se klukům, když byli v první třídě, měly jsme super partu s kamarádkami, co měly stejně staré holčičky - prostě líp bych si to sama nenaplánovala. Tak jako doufám, že to bude podobně i tentokrát. 

Ovšem, první trimestr jsem vůbec nezvládala: celodenní nevolnosti, obrovská únava, k tomu moje specialita: těhotenská rýma. Přežít školu, doma lehnout pod deku a spát. Neustálý pocit, že nevím, jestli mám jít zvracet nebo rovnou omdlít. Každá drobnost navíc pro mě byla jak balvan: zkoušky schóly, čtení při mši, rodičák, školení na Lipce a ty koncerty! Všichni si to užívali, já se je jenom snažila přežít. Z letošního podzimu si pamatuju jenom deku a gauč. Teď je to trochu lepší, ale pořád žádná hitparáda. 

A těhotenství z lékařského pohledu taky pecka, zvlášť v mém věku. U Magdí jsem spoustu vyšetření odmítla, teď jsem se nechala přesvědčit, abych absolvovala první screening na vrozené vady. Už nikdy. Nemůžu se ubránit dojmu, že tahle vyšetření mají hlavní cíl vytáhnout z lidí prachy, a druhým cílem že je stresovat nastávající rodiče. Podle ultrazvuku má naše děťátko všechno v pořádku, kromě dvou drobných záležitostí, které ale by vlastně mohly znamenat, že se narodí s Downovým syndromem. Ale možná ne. Krevní testy jsou v pořádku. Kromě těch, které mi teprve dělali, a které nemusí nic znamenat, anebo možná znamenají, že bude mít místo mozku kaši, jak ohleduplně prohlásila paní doktorka. No nejlepší bude zaplatit si ty testy, které nám přesně řeknou, že je dítě úplně v pořádku. Nebo že není, a pak samozřejmě zvolíme ukončení těhotenství, abychom nezatěžovali zdravotnictví a sami sebe. Protože na svět smí přijít jen dokonalé děti. 

Jenomže víte co?

My už tři dokonalé děti máme. 

A to čtvrté nám Pán Bůh poslal, protože má asi nějaké plány. A i kdyby nebylo úplně zdravé, už je nás na to pět. A já je nedám. 

A tak se začínám opatrně těšit. 

Že u nás zas bude veselo. (Obzvlášť, bude-li tak hladové a uřvané jako Marek nebo nenechavé jako Magdí, haha.)

Že budu doma. (Asi jsem z práce trochu vyhořelá.)

Že budou mít děcka zážitky s novým sourozencem.

A tak.

Snad to všichni přežijeme ve zdraví!

Advent

 Letos ten dlouhatánský, během kterého všem odpadá jehličí z adventních věnců:-)

Dívala jsem se na příspěvek z loňska a musím konstatovat, že je to se mnou čím dál horší, jsem čím dál nepřipravenější. Kde jsou ty doby, kdy jsem si od Dušiček prozpěvovala "Co již dávní proroci", od října jsem měla vymyšlené a nakoupené dárky a přesně rozhodnuté, jak bude vypadat adventní a vánoční výzdoba. 

Letos skoro nic.

Spíš to cítím jako Karolína Kamberská:

"Ještě jsem Dušičky nevobrečela, a užs mi poslal další advent."

Včera jsem aspoň dokončila zimní truhlíky na oknech a umotala věnec, abychom jej mohli vzít dnes do kostela na žehnání. Magdí vylovila ze skříně krabici s vánočními dekoracemi, dala si nad postel světýlka a andílky a konečně jsme vyměnili usušené kytky ve vázách za chvojí. Zbytek časem, stejně nemám ráda, když se dům nazdobí už na začátku adventu, pak je to na Vánoce už takové vyčichlé :-)

Ovšem, ta pravá adventní nálada je stejně o ničem jiném. A u mě nepřichází s výzdobou (i když to taky pomáhá), ale s adventními biblickými texty, s melodiemi jako třeba "Z nebe posel vychází" a s myšlenkami z mojí nejoblíbenější adventní appky "Průvodce adventem."

Noc pokročila, den se přiblížil. 

Věnec už několik let v podobném duchu.

Čajové svíčky nejsou tak hezké, nýbrž jsou praktické. 

Večer na rozžínání vánočního stromu.

Ne, opravdu nejsem cílová skupina těchto akcí.

Ale když už Magdí přestala chodit do družiny, vystupuje s flétnovým souborem, takže naše účast je stále povinná. 

Holkám to hrálo pěkně, přestože je Magdí děsně nachlazená, takže jsme pak spěchali domů a akt rozsvícení sledoval jenom Michal. 

Teď bych ráda napsala, že doma jsme si uvařili punč a udělali si pěkný večer, jenomže: dopsat s děckama úkoly, upéct koláč č. 2, protože č. 1 jsme stihli sníst, dát kynout chleba, vyprat další pračku prádla... 

Klidný advent všem, matkám zvlášť!

U nás už

První sníh. 

První vločky už včera, takové neznatelné, a dnes už regulérní sněžení. 

Děcka ve škole řvala a běžela k oknům (ne, my jsme opravdu neměli volno).

První sníh je totiž vždycky událost. 

I když nemáte zakončenou střechu kolem komínů, tím pádem vám sněží na půdu, a ještě ani nevíte, jestli vaše děti mají zimní boty (spíš ne, ty z loňska jim asi budou malé.)

Moc se mi líbí, co napsala na blog Soňa Malinová:

 

"Naučte se rozlišovat, kdo si zaslouží vysvětlení, kdo pouhou odpověď a kdo absolutně nic." 

*Dřív jsem měla tendenci vysvětlovat za každou cenou. Někdy neodpovědět, neřešit je to nejrozumnější řešení. 

Moudrá slova, Soňo. 

Rozepsala jsem aspoň tři příspěvky a pak jsem je zase smazala. 

Měli jsme koncert, vlastně dva, ale nemám chuť o tom psát, snad proto, že sem určitě nakoukne pár lidí jenom proto, aby se podívali, jak to zhodnotím. Přitom jsou to lidi, kteří mě potkávají, co tak se mě rovnou zeptat?

(Pro ty, co mě nepotkávají, povedlo se.)

Ve škole jedu na setrvačník. Ale zvládla jsem  pedagogickou radu i rodičák a dnes projektový den, kdy jsme celý den hráli hru o hospodaření v lese. A taky zazimovat školní zahrádku, za pět minut dvanáct. 

S chlapci jsme konečně našlapali zelí do hrnce. A sklidili jiřiny. A zazimovali květináče z terasy. A sítě do oken. Vlastně každá z těch věcí trvala maximálně hodinku, ale dokopat se k tomu! To byl výkon. 

Až na ty boty pro děti jsem na zimu připravená. 

Aj jsem se začala zlehka těšit na advent.

Marek ode dneška patnáctiletý. 

Detaily z jeho narození si pamatuju tak živě, jakoby to bylo včera. Ale když vzpomínáme třeba na školku, jakoby to bylo v minulém století. 

Ještě pořád se mnou mluví, oznámil nám, že má přítelkyni, ve škole maká a má takové výsledky, jakoby to s tím gymplem myslel vážně. 

Ale má samozřejmě i spoustu pubertálních záseků.

Všechno nejlepší, kámo!

Schola před včerejším koncertem u kostela v Jednově. 

Malý kurz čtenářské gramotnosti

 Hele, na rovinu. Vážně mě nebaví tady ty urýpané komentáře. Nechápu, proč sem furt chodí lidi, kterým evidentně piju krev. Lidi, co kdybyste se radši věnovali něčemu příjemnému? Jasně, já vím, neměla bych se tomu bránit, sledovanost stoupá, influencerství bují, už čekám jenom na nabídky spolupráce (brala bych třeba Fiscars nebo Gardenu, zahradu zde mám docela dost, a vzhledem k aktivně propíranému tématu církve se nebráním ani knížkám s křesťanským námětem, aspoň bych se vzdělala, že.)

Navíc, moji milí pronásledovatelé, možná vás to překvapí, ale tento blog čte řada lidí, která mě zná jen z virtuálního světa, a já nemám zájem, aby znali moje přesné jméno a moje bydliště! A furt to můžu opakovat, a furt to sem někteří píšou. A já už to prostě budu mazat. (Ještě štěstí, že mám tak obyčejné/běžné jméno, ale i tak.)

Nejhorší je, že většina komentářů je úplně mimo, protože čtenář prostě nepochopil napsaný text. Jasně, já vím, ve škole se čtenářská gramotnost učí až v poslední době, tak aspoň malý kurz pro dřívější ročníky. (Inu, učitelka je zkrátka diagnóza.)

Takže, moji milí:

1. Blog je osobní prostor autora. Slouží k záznamu osobních postřehů, vlastních názorů a pohledů na věc. 

2. Na každou věc může být víc názorů. Máte-li jiný názor než já, je to v pořádku, ale neznamená to, že někdo z nás lže. 

3. Lež je popírání jasně prokázané pravdy. Tím, že například tvrdím, že se mi něco nelíbí, když vám se to líbí, nelžu. 

4. Když tvrdím, že se mi něco nelíbí, znamená to, že se mi to nelíbí, ne, že je to špatné.

5. Napíšu-li, že je něco skvělé, neznamená to, že něco jiného je špatné.

6. Ano, věci, které já považuju za skvělé, někdo jiný nemusí považovat za skvělé. A je to v pořádku. Ani v tomto případě nikdo z nás nelže. 

7. Když napíšu, co se mi nelíbí na naší obci, neznamená to, že se chci odstěhovat. 

8. Když se mi někde líbí, neznamená to, že se mi tam musí líbit VŠECHNO. 

9. Jestliže se za větou objeví smajlík nebo výraz jako "haha", znamená to, že předchozí věta byla myšlena v nadsázce.

10. Nadsázka znamená, že je to vtip. Haha:-)

11. Vtip znamená, že ho nemáte brát vážně. 

12. Považuju-li něco za bizarní (=divné, zvláštní, nezvyklé), a vám to přijde normální, je to v pořádku. I tohle je věc názoru. A mít jiný názor neznamená lhát. 

13. Kýč je něco, co je vytvořeno s hlavním cílem zalíbit se. Považuju-li něco za kýč, a vy ne, je to věc názoru. A navíc se názor na kýče vyvíjí, co bylo před pár lety kýčem, může být teď vyhledávané umění. A naopak. 

14. Z toho plyne, že kvůli označení "lehce kýčovité" není nutné se urážet. 

A ještě doplním: ironie, sarkasmus a nadsázka jsou moje hlavní vyjadřovací prostředky. To znamená, že většinu zde uvedených výroků nemáte brát smrtelně vážně. Například, když napíšu, že naše škola je skvělá, protože tam učím já, ve skutečnosti si nemyslím, že je naše škola je skvělá, protože tam učím já. 

Kdo může pochopit, ať pochopí.

Kdo to nechápe, toho je mi líto. 

A kdo neumí slušně napsat svůj názor a vynechávat při tom moje celé jméno a jméno naší školy a školy mých dětí, ten musí počítat s tím, že jeho komentáře budu mazat. 

Jak by řekl Zdeněk Izer v oblíbeném satirickém pořadu,  "sice jsme nestihli jaderný konflikt mezi USA, Kongem a Čínou, ale konec patří zvířátkům", v mém případě kytkám. Tak se pojďme kochat, než to zmrzne.

Poslední mečík. 

Kabinetový

Škola, ve které učím, (kromě toho, že je úžasná, protože tam přece učím já, že:-)), má velmi speciální budovu. Ten barák totiž nikdy nestavěli jako školu, a když už se tam ta škola udělala, tak museli přistavovat a dostavovat a výsledkem je takový slepenec s různě velkými třídami, klikatou malou chodbou a kamrlíky místo pořádných kabinetů. Ovšem!

Taková škola má taky nečekané kouzlo.

Dýchlo na mě hned, když jsem do školy vstoupila poprvé, a rozhodně nejsem sama. Naše škola není obyčejná škola, je to takový náš domeček. 

A neznám jinou školu, která by byla tak útulná. 

Měla jsem to štěstí/smůlu, že jsem do školy přišla, když probíhala zásadní přestavba. Celý přípravný týden jsme uklízeli staveniště a pak nám jako sborovnu vyčlenili bývalou kuchyňku, do které se vešly přesně čtyři stoly a do rohu kopírka. Celý rok jsme tam vydrželi. 

Pak nás přestěhovali do bývalé ředitelny. Byla v nezatepleném podkroví, takže tam byla strašná zima, a tma. Pak se postavila nová velká sborovna, ale zrovna přišla nová ředitelka a rozdělila nás do kabinetů. Kabinety byly super, akorát strašně malé, protože se původně plánovaly jen na pomůcky. Ale my s kolegyní a asistentkou jsme dostaly kabinet společný, velký, s nejhezčím výhledem.

Ovšem po návratu z mateřské jsem byla odstěhována. 

Můj nový kabinet měl výhled k sousedům na dvůr, takže zaslepené okno, nebyl moc funkčně řešený a navíc byl "průtokový" - každá z předchozích obyvatelek zde vydržela přesně rok. (Dost jsem se ze začátku bála, že taky rychle vyletím.)

Sedm let kabinet vylepšuju, přerovnávám a krášlím.

A letos jsem se dočkala i nových skříní.

Tak dlouho jsem na ně čekala, že už jsem podezírala Moniku, že na tu objednávku zapomněla. 

Ale minulý týden přišel ten krásný den! Mám hotovo. Já su tak šťastná!

Stav předtím. Strašná stará skříň, děsný stojan na mapy. Nemocná kostra. 

Ta skříň byla fakt nepraktická a udržet v ní pořádek bylo Mission Impossible.

Polostav. Ta černá mříž je z Boyardu.

Ach! Nové skříně. Zelená, protože biologická.

A dekorace od Myyny. Tématické biologické. 

Tablo s mými miláčky a mapy, které bez stojanu zabírají mnohem míň místa. A v té skříňce je poklad: skleněná zábrusová aparatura.

Aj toho Kryštofa (naši školní kostru) mi pan školník opravil a narovnal. Vůbec, od té doby, co neučím tělocvik, jsou naše vztahy báječné. Zato naše nová tělocvikářka už dostala zdrba, že děcka nesrovnala žíněnky. Cha cha. (Naštěstí si z toho nic nedělá, zlatá mládež, co má všechno na háku. )

PS: víte, co mi řekla ona kolegyně, co mě před lety propustila z našeho původně společného kabinetu? Jé, máš to zde hezký, asi si to s tebou vyměním!

Týden dušičkový

 Počasí střídavě dokonale slunečné a dokonale dušičkové s mlhou a tmou už od čtyř hodin.

(Prosím vás, a nesvádějte tu tmu na posun času, on za to nemůže. Koneckonců, vždyť jsme se vrátili k tomu času, který sem patří. Prostě teď bude zima, mlha a tma, ale je to jenom na čtvrt roku, to zvládneme. A někteří z nás to dokonce mají rádi, fakt.)

Zvládla jsem zpověď, nezvládla jsem jít na mši o Všech svatých (svedla jsem to na fakt, že jsme v neděli byli na mši ve Ž. a farář sloužil mši z téhle slavnosti, takže jsme to vlastně absolvovali předem) a s Magdí jsme byly v pátek na dětské.

Zvládla jsem odučit náročný týden s dvěma suply, vyměnit v kabinetu skříně, konečně návštěvu u Leničky, Míšovu střevní chřipku, která se táhla poněkud dlouhou dobu. Zvládla jsem zpracovat přezrálé hrušky od babičky na luxusní hrušková povidla (žádné galeje, mám dvě skleničky.)

A to je tak všechno. 

S dušičkami opravdová duchovní bída (prosím vás, než se zas všichni urazíte, teď myslím jenom sebe.)

Jsem teda ráda za zpověď, ale jinak jenom dvě mše, třetí v neděli. V časech svého duchovního rozletu jsem jela osm z osmi. (Od 1. do 8. listopadu je možné vyprosit duším v očistci přímou cestu do nebe, ale musíte splnit určité podmínky, hlavně účast na mši a návštěvu hřbitova.) Letos jsem vyčerpaná, sorry duše. Časem to zkusím vynahradit. 

(Ta problematika odpustků je složitější, ale já mám ráda tu dětskou představu, že jsme dnes s Magdí pustily dvě dušičky z očistce do nebe. Pá pá, užijte si to tam.)

Hřbitovní výzdobu jsem letos taky omezila. Byla velmi přírodní a velmi ekologická - kateřinky jsem naaranžovala do sklenice, abych je nemusela vypichovat do plastové aranžovací hmoty. Věnečky jsem uvázala z dlouhých šlahounů břečťanu a dozdobila vlastními sušenými kytkami. Nejsem s tím úplně spokojená, ale líp to letos nešlo. 

A dnes tradiční "hřbitov tour". Za tetou, k nám, za babičkou a za manželovými předky. Čtyři hřbitovy, brzký večer, zapadající slunce, chladno z polí a celá rodina pohromadě. Akorát tu pobožnost jsme nestihli. Vždyť to říkám, duchovní bída. 

Podzimní prázdniny

Byly odpočinkové, zároveň protkané drámaty kolem blogu. Za pozitivní považuju hlavně to, že se mi ozvala spousta lidí, aby mě povzbudila, a bylo fajn s nimi mluvit nebo si psát. Všichni měli strach, abych se nezhroutila. Nebojte. Zažila jsem už v životě kde co, a nějaké komentáře na blogu zdaleka nepatří k tomu nejhoršímu. Je to taková bouře ve sklenici vody. Navíc, na příští rok se u nás chystá jeden velmi speciální projekt, o kterém zatím nechci víc psát, a bere mi to tolik energie, že na ostatní stejně nemám čas. 

O prázdninách jsme konečně jakž takž uklidili zahradu. Hlavně kvůli onomu projektu to neuvěřitelně drhne. Až ve čtvrtek jsme sklidili celer, vyryli zbytek karotky, v rámci možností vypleli záhony (takhle zarostlou zahradu si nepamatuju) a Marek to poryl. Na hnojení jsme se letos vykašlali úplně, jsem ráda za to, co je. Ještě by to chtělo vyplet skalku a záhony s kytkami, ale to už nechávám, kdyby se mi náhodou chtělo a byl čas. Učím se nebýt náročná. 

Ale kdo je tady nejlepší pěstitel pórku? Kdo? No já přece. 

A nebo je to jinak? Čím hloupější zahradník, tím větší jabka. Totiž celer.

Hotovo. Uf.

Taky se mi povedlo zvítězit v několika domácích bitvách: porazila jsem několik praček špinavého prádla, hromadu prádla na žehlení, hladové krky a trochu jsem zkrotila i domácí nepořádek. 

Akorát ta hromada sešitů a písemek ležela 

netknutá pořád na stejném místě až do nedělního odpoledne, ale už i to mám hotovo. 

No, a jinak už jsem furt jen pasivně odpočívala. Gauč, deka, filmy.

Kdy jindy, když ne teď. O prázdninách. 

Perličky ze školy

Tak to tady zase trochu odlehčíme, ne?

Do školy chodíme dva měsíce, ale už máme spoustu vtípků. A to jsem jich už spoustu zapomněla, tak rychle rychle, dokud si pamatuju tyhle.

 

Z letošního náboženství.

Vysvětluji dětem, že když někde vidíme kříž, máme to vnímat jako znamení Boží lásky k nám.

Při opakování jeden prvňáček na otázku, co to znamená, když vidíme kříž:

 

"Já myslím, že mnohé děti to děsí, protože si myslí, že by mohly taky špatně dopadnout."

 

Bavíme se o zvonech na kostelech a kdy se zvoní.

Malý Jiřík:

 

"A taky se zvoní, když někdo umře, tomu zvonku se říká SMRŤÁČEK."

(Je to umíráček, ale dobrý Jirko:-))

 

"Jak se jmenovali synové Adama a Evy?"

Čekám odpověď Kain a Ábel, místo toho Verunka:

"Kábel?"

V přírodopisu.

 

"Paní učitelko, a nemám třeba donést žížaly, že bysme je mohli pitvat."

"Davide, rozhodně žádné žížaly nenos, nebudeme ve škole zabíjet žádná zvířátka."

"Tak já je zabiju doma!"

 

 "Proč máme kostru?"

"Aby nám neplandalo tělo."  

"Kdo nastoupil na trůn po Karlu VI.?"

"Taková ta tlustá s hromadou děcek." 

(Chudák Marie Terezie!)

Jinak se samozřejmě ještě vrátím k předchozímu příspěvku, tedy především k těm komentářům. Odpověděla jsem Katce, Zdeňkovi, Daně a nejmilejší paní Jarmile a pak jsem šla něco dělat. Volala jsem panu faráři, nechtěl se se mnou bavit, že už všechno napsal. A že mi názor napíšou ti, co jsou  "blízcí jeho srdci." Napsali, a co já na to? Prostě jsem to nečetla. Ha, a teď jsem vás dostala, co?

Představte si, že to úplně klidně můžu udělat. Prostě to nečíst. 

Ale četli to jiní, jak sleduju. Páni, tolik přečtení - ještě pár set a bude to populární jako můj článek o dárečkách pro deváťáky. (To je totiž můj druhý nejčtenější článek. A prvním je recept na fialkový sirup. No není ten blog jenom kritický a negativistický, a nepíšu furt jen o farnosti a o obci, abyste nemysleli.)

A teď zas nějakou dobu chci psát zas jen o škole, o dětech, o zahrádce a o kytkách (kurnik, na to asi teď bude blbá doba, ten listopad.) Blog bude zase nudný a vrátíme se k původnímu počtu 67 čtenářů, z nichž vám většinu můžu i vyjmenovat. 

Nebojte (nebo se naopak bojte), nechci přestat psát. Už jenom kvůli vám, co jste mi včera psali (zpravidla jinam než sem) a vyjadřovali jste mi podporu. To bylo skvělé a moc vám děkuju. A taky, kam bych se za rok dívala, kolik jsem letos vypěstovala mrkve, kdy byly děti nemocné a kolik lidí přijelo na pouť? (A taky co všechno se prodávalo k příležitosti výročí kostela. A vidíte, nedá si pokoj a nedá, ženská jedna protivná. Fuj, ale to tak máte, jiná už asi nebude, rejpalka jedna kritická. Každý prostě nemůže být sluníčkář.)

A včera večer jsem dokonce byla na zkoušce scholy. Nejdřív jsem se teda zeptala, jestli smím, s teď bez ironie děkuju Zdeňkovi a Daně, že mávli rukou a řekli mi, ať nezdržuju a jdu zpívat. Byla jsem připravená i na to, že řeknou, že někoho takového mezi sebou nechcou. No co, to bych šla zas domů, ale mrzelo by mě to hodně, protože s nima zpívám fakt moc ráda. A o schole jsem snad psala vždycky pěkně, ne? Já už nevím, furt si myslím, jak je můj blog pozitivní prostor a ostatní to asi vidí úplně jinak. Takže na rovinu: schola je super. A nikdo mě tam těch 26 let nedrží, zůstávám tam, protože chci a protože mě to tam baví.

(A protože mě zatím nevyhodili. A zas, nemůžu si ty pitomý připomínky odpustit? O kolik problémů bych měla míň? Liskni se, Jano. Au.)

A na závěr fotka ze školního okna. Nejbarevnější podzim. 

 

 

Když má kostel narozeniny

Hele, mohla jsem se na tuto úvahu vykašlat, zas se mnou pár lidí nebude mluvit a pan farář se zděsí, ale bohužel, je to silnější než já a musí to ven.

Takže tady to máte.

 Letos uplynulo 250 let od postavení našeho kostela. Je to výročí podle mého nevýznamné (na kostel), navíc náš kostel je celý nevýznamný, architektonicky nezajímavý, bez památek a původních prvků. (O mém citovém vztahu teď nemluvím, je to samozřejmě můj kostel a mám ho moc ráda.) 

V dřívějších dobách by se výročí maximálně připomnělo třeba o pouti, ovšem máme novou dobu. Takže slavíme celý rok. A jak! 

Výročí se zahájilo už 1. ledna. V kostele se požehnala jubilejní svíce s lehce kýčovitým obrázkem Panny Marie a lilií. Svíce měří asi metr a mohli jste si koupit její menší kopii, výtěžek poslouží rozličným farním aktivitám. Před kostel byla umístěna jubilejní brána a na ní visí jubilejní zvonek. (Jeho menší kopii si taky můžete odkoupit, výtěžek z prodeje poslouží rozličným farním aktivitám.) Celý letošní rok vás mohl provázet stolní farní kalendář s 56 fotkami našeho kostela, výtěžek z prodeje kalendáře poslouží víte na co. Některé z těch fotek se zvětšily a na stojanech jsou celý rok vystavené v kostele a myslím, že i tyto fotky si můžete odkoupit. (Výtěžek...... víme. ) 

Ještě jste si mohli koupit jubilejní farní čokoládu, pamětní minci nebo puzzle s kostelem a dřevěnou 3D skládačku. (A výtěžek....)

V kostele nebo na farním dvoře celý rok probíhá pásmo koncertů k výročí. (Vstupné na koncerty bylo dobrovolné a výtěžek byl použit....)

Ještě nesmím zapomenout nákup nových zvonků k liturgii, ale ty byly už potřeba, říkali naši kluci ministranti.

Vrcholem slavení bude neděle. Celý svět si sice připomíná misijní neděli, ovšem naše farnost nee, my misijní neděli pravidelně slavíme jindy, protože důležitější je pro nás slavení tzv. císařských hodů. To bývala taková milá akce, 

přede mší se zpíval růženec, pak nějaké poutnické písničky a bylo. Jenže pak se k tomu přidalo děkování za úrodu a odpolední košt burčáku (v naší zcela nevinařské oblasti), to už je divné, a  letos je toho ještě víc! Mši bude sloužit generální vikář, bude přenášena televizí Noe, po mši se bude sázet jubilejní alej na hřbitově, odpoledne bude požehnání, pak ten burčák a pak ještě - aby toho snad nebylo málo - bude na náměstí ohňostroj. 

Všechny tyhle věci jsou mi strašně cizí. Všechna ta pompéznost, zdobnost, příliš mnoho oslav, moc koncertů, moc ozdob, moc umělých kytek a třpytek, moc věcí na prodej. A vadí mi, že se z toho vytrácí ta podstata, duchovno. Všichni jsou pozvaní na ohňostroj, proč nejsou pozvaní na mši? Proč nemáme jubilejní zpověď? Proč výtěžkem nepodpoříme třeba misie nebo si ve farnosti neadoptujeme africké dítě a neplatíme mu vzdělání? Že by proto, že takové věci nejsou moc vidět? Nevím, to už zas jen hádám, protože jsem otravná a furt mám s něčím problém, když ostatním se to líbí. 

V každém případě ve mně slavení narozenin našeho kostela vzbuzuje už jen pachuť. Ty, kdo se směli podílet na přípravách oslav, to určitě dost unavilo, byla za tím spousta práce - ale k čemu? Nevšimla jsem si nikoho, koho by některá z těch složitě organizovaných akcí přivedla nově do kostela. Nevím o nikom, koho to duchovně posunulo. Z farnosti, kde má jít především o žití ve víře a o její předávání, je teď víc kulturně výdělečná instituce. 

A to je myslím škoda. 

Stejně jako je škoda, že ohledně toho výročí se těším hlavně na to, až to všechno skončí. 

PS: ovšem, koho to zajímá, v neděli v 10.30 na televizi Noe. Budeme tam. Se vší duchovní bídou a vnější nádherou. 

Vítejte na mém dobře utajeném blogu

 Samozřejmě, nikdy jsem neměla zájem mít tajný blog. Na začátku byla vize zcela opačná a já psala a fotila velmi korektně. Ovšem, když po pár letech měly blogové příspěvky pořád jen desítku shlédnutí, dovolila jsem si ubrat z korektnosti a přidat na upřímnosti. Koneckonců, psala jsem pro sebe a pro pár známých, tak co. A hele - najednou se okruh čtenářů rozšířil. A zírám, jakým směrem. 

První šok jsem měla na konci června, kdy se k objevu a čtení blogu přiznaly dvě kolegyně. Samozřejmě to byly ty dvě, o kterých jsem zde psala ne úplně nejlíp. Na druhou stranu - já jsem upřímná zde i v životě a nemám problém jim potvrdit do očí, že jejich způsob předávání informací mě fakt vytáčel. A jinak dobrý, holky, fakt. Pochybuju, že blog čtou pravidelně, přece jen - můj život, to jsou jen kytky, zahrádka,  úroda, nemoci, děti - prostě nuda, nuda. A ten poslední článek, o tom, jak jsem si koupila novou troubu? No promiňte - to zaujalo snad jen naši Šárku, kterou zřejmě podobný nákup taky brzy čeká. 

A teď druhý šok. Nečekaně moc čtenářů u příspěvku o volbách. Tuším, že si článek posílají naši staronoví zastupitelé. No co už, neměla jsem příležitost říct jim svůj názor do očí, vlastně jsem ráda, že ho už znají. A nebojím se, že to změní jejich názor na mě, protože - co si budem, horší už to nebude.

A na závěr prý blog objevili někteří naši farníci. Tam snad taky žádné překvapení není, ne? Svými názory na farní tábory, noci kostelů a průvody Božího těla přede mší s Eucharistií vzadu jsem se netajila. Možná jsem to nemusela psát na veřejný blog, na druhou stranu, u nás ve farnosti bohužel není prostor pro konstruktivní diskuzi, natož pro případnou kritiku. A jestli si někdo myslí, že je možné, že všichni farníci budou se vším spokojení, tak je prostě naivní. Lidi jsou různí a snad ani nejde, aby se všem líbily stejné věci. 

Včera jsem strávila večer tím, že jsem znova četla všechny články a přemýšlela, jestli jsem se někoho nedotkla, někoho neurazila. Vážně jsem to neměla v úmyslu, na druhou stranu - jak říkala maminka - kdo se cítí, ten se vtípí - a to už není můj problém. Jestli můj nudný blog chcete číst dál, budu jenom ráda. Každý čtenář mě přibližuje k cíli stát se skutečnou influencerkou, která nemusí chodit do práce a žije jen z reklamy. Jednoho dne vám poděkuju. 

Přidávám naprosto nesouvisející fotky podzimu.