Terapie zahradou

 Za mě neexistuje lepší způsob trávení slunečné jarní soboty než práce na zahradě. Po zimě zase strčit ruce do hlíny a sázet a set a okopávat a rovnat kamení a kochat se tím, co zrovna kvete.

Jednu sobotu jsem věnovala pařeništi: kromě okurek jsem se tam snažila najít místo všem kytičkám z Louky květ - jsem zvědavá, co vyleze, a jestli vyleze všechno, půjdu s tím na trh, protože na to fakt nemám záhony. Ale při nákupu nešlo odolat. Měli všechny ty kytky, co o nich píšou v Naší krásné zahradě a běžně je nekoupíte.

Taky mám zasetou mrkev, petržel, hrášek, saláty a nasázenou cibulku, která zbyla Kamilovi, protože jsem ji nestihla koupit. Zakopala jsem jiřiny i mečíky.

Cibuloviny skoro nic nechcou a každý rok jsou dokonalé. 

Rozrůstají se jak najaté.

A kvetou a kvetou.

Miluju kytky jako pomněnky, co se každý rok objeví jinde.

Záhonky.

Nový záhon. Dá- li Bůh, budou zde plaménky.

Švestka.

Plané tulipány. 

Mahonie za plotem.

Každý rok větší projekt. Letos drahý odkopal kus svahu a buduje větší parkoviště. My s klukama postavili ke svahu kamennou zídku.

Před.

Odbagrováno.

V procesu.

Po.

Detaily.

Ještě bylo v plánu osázet horní zahrádku a svah pod domem, ale je tak strašné sucho, že to nemá smysl. Budu pokračovat, až zaprší!!!

Jarní výlet do zoo

 Na neděli se sešlo:

- jedna mše v nevhodnou dobu, ještě i s hasiči celého okrsku, protože Florián

- děda na obědě v N., takže volnější vaření

- pěkné počasí 

A to všechno dohromady si říkalo o jarní výlet.

Taky se sešel jeden synek s nemocí a druhý se školní zaneprázdněností, což znamenalo výlet jen s holkama.

Vyrazili jsme ráno směr Olomouc: na mši k Michalovi a pak do zoo na Kopečku. Škoda, že stejný nápad na výlet měla tak půlka Moravy. Parkovali jsme skoro v Radíkově a těch lidí, těch lidí! Projeli jsme se safari vláčkem, protože Mirinka chtěla "maui vak" (malý vlak). Holky šly řádit do Lanáčku a já jsem půl hodiny čekala ve frontě na pití. (Čekat ještě na jídlo jsem odmítla. Vzala jsem z domu svačinu a příště si asi vezmu i kafe. Úplně mě v té frontě přešla chuť.)

Jinak zoo dobrá, viděli jsme většinu zvířátek, Miri to celé sama odťapkala a byla nadšená. Kopeček je prostě srdcovka. 

Před zoo jsme si koupili dva párky v rohlíku za stovku a pak zmrzlinu a já jsem pak zavolala Markovi a po návratu nás doma čekal oběd: polívka, rýže a kuřecí nudličky se zeleninou. To je tak PERFEKTNÍ, mít dospělé dítě, které umí vařit!!!

Večer jsme ještě stihli odloženou oslavu Verčiných narozenin v N. A nejstarší zatím doma uklidil a narovnal myčku. (A ne, bohužel, milé slečny, už není volný :-))

Pěkná neděle, ale teď chci zase být chvilku doma.

Hodit se do klidu

Pořád říkám, že na zázraky nevěřím, že z nich žiju. 

A taky že jo. 

Po několika náročných dnech, kdy se sešlo všechno možné špatné: nemocní potomci, studené počasí, nepříjemnosti v práci, rozbitý mobil, blbá nálada - tak se najednou všechno spravilo a moje zoufalé modlitby byly vyslyšeny.

Tři třídy ze školy odjely do Německa a nám zůstali dva žáci, se kterými jsem v rámci výchovy k práci překopala školní zahrádku. Starší nemocní potomci hlídali nejmladší a sami si vařili. V pátek jsem dostala darem klidné osamocené ráno, odpolední spánek jinak nespícího protivného mrněte a kávu na terase. V sobotu uzdravení chachaři uklidili u slepic, nasadili síť do dveří, opravili schodek u terasy, vysekali kořeny a ještě mi pomohli zaset a zasázet, co bylo potřeba. A večer připravili oheň a dali jsme si první letošní opékání. 

Nový záhonek s plaménky.

Zaseto.

A abych si fakt odpočinula, pokračovalo to i v neděli: třeba klidné vaření, protože Miri šla se zbytkem rodiny do kostela. Pak jely obě holky s tátou na návštěvu za babičkou a já si vzala kolo a jela se SAMA  projet do lesa. Magdí upekla Markovi dort k svátku, takže já nic nemusela. A dnes jsme s Miri doma, venku krásně a domácí práce jako uklízení, vaření, praní a žehlení jsou jak za odměnu.

Nejkrásnější roční období.

V lese.

U potoka.

Děcko šťastné.

Fotit si kafe na terase: znamení, že jsem v klidu.

Doufám, že načerpám dostatečně, protože zítra mě čeká deset hodin v práci, porada a rodičák. 

Nevíš, co chceš

Tak mě jednou obvinila moje šéfová, a víte co? Měla pravdu.

Vždycky jsem byla feministka (tedy v tom smyslu, jak chápu feminismus já) a vždycky jsem byla přesvědčená, že ženy mají mít místo ve světě jinde než doma u plotny. Ale jak běží čas, nejsem si jistá, jestli nechci v životě být prostě jen u té plotny.

Až když jsem otěhotněla s Miriam a zůstala jsem ze zdravotních důvodů doma, postupně mi došlo, že jsem ze školy odešla těsně před totálním vyhořením. To mi zas vedení říkalo: nám ses letos zdála hned divná. To bylo tím těhotenstvím. No tak určitě, týden před otěhotněním. To nebylo žádným těhotenstvím. To bylo zase tím nárazem - poslední dny volna jsem tehdy strávila na letní škole a vrátila se nadšená, že to učení jde prostě dělat jinak - tak, že to dává smysl. Ale vrátíte se do práce a zase máte pocit, že jde jenom o to, aby byly vyplněné všechny papíry a všechny kolonky, využily se dotace a koupily nové počítače. 

Když jsem se vracela do školy, tak jsem se docela těšila. Taky mi lichotilo, že mi děcka říkala, jak jsou rádi, že je budu učit. Ovšem po odučení pěti hodin za sebou proložených dozorem na chodbě jsem se těšila jenom na to, až budu další den doma. Od února učím čtyři dny v týdnu se suplováním a vidím výsledky: odpoledne sedím doma na gauči a čumím do telefonu, protože nejsem schopná jakékoliv akce. Někde dělám chybu, já vím. Jak to budu dělat, až budu učit pět dní v týdnu? 

Dneska jsem byla doma. Uklízím, vařím, peru, peču chleba. Venku je krásně, tak máme otevřené dveře na zahradu. Venku zpívají ptáci, vidím, že rozkvetly ty krásné bílé tulipány, nakvétají hyacinty a na růžích raší listy. Není tohle ten krásný život? Ráno v klidu snídat, mít čas pořádně uklidit, probrat knížky v knihovně. Uvařit si dobré jídlo, namalovat s Miri obrázek, zalít kytky na terase. Bez stresu, bez spěchu. Najednou lituju, že jsem si nevzala pracháče, který by mě živil. Chci být žena v domácnosti. A vůbec bych nemusela chodit po kavárnách a po nákupech, nene. Já bych chodila do lesa a na zahradu.

Jenomže zase na druhou stranu mě učení baví. A dělá mi samozřejmě dobře, když ve třídě oznámím, že náš společný čas se už krátí, a třídou zazní hlasité "Neeeeeee....!" Taky když jsem dýl doma a sleduju, jak rychle všichni spadnou do módu "nemusím to dělat,  udělá to máma, když na to má čas", a když furt jenom vařím a peru a uklízím, tak netoužím po ničem jiném, než vypadnout do práce. 

A tak si prostě říkám, že jsem se v létě místo Letní školy venkovní výuky měla spíš přihlásit na Letní školu rozlišování "co vlastně chceš od života." Nebo možná "Letní školu asertivity" - tam by mě naučili, jak rázně, ale přitom bez emocí zažádat o přiměřeně zkrácený úvazek, slušný rozvrh a  rozumnou míru dozorů (a ne že já s pracovní smlouvou na dva dny mám dva dozory a k tomu ještě jeden zástup a jiní, co jsou ve škole každý den, žádné zástupy nemají.) 

Bojím se toho, že se to zas ve škole rychle nasbírá a já zase vyhořím. Co mám dělat jinak? Míň se připravovat? Nebo naopak víc, abych v hodinách měla větší pohodu? Mám chtít míň hodin? Nebo rovnou míň dní? Bude stačit odmítnout všechny hodiny navíc? (Došlo mi, že jsem reálně snad nikdy neučila normální úvazek, se všemi možnými kroužky a náboženstvím jsem měla vždycky minimálně tři, někdy i sedm hodin týdně navíc, a pak nemám být vyhořelá.) Nebo že bych si domů sehnala uklízečku? (Tak to asi ne, haha. Spíš - co kdybych míň učila a zbylé peníze vydělávala jako uklízečka? No jo, to asi taky ne.)

Takže ano: já prostě nevím, co chci. Nebo vím, ale bojím se to nahlas vyslovit. Takže jestli pro mě máte radu do života, podělte se v komentáři. Ráda se inspiruju!

Tohle jsou ty bílé tulipány.

Začínají. 

A ještě hyacinty.

Ve všech možných barvách.

A na mokřině blatouchy. Letos jsem je chytla.

Naše olympionička

  Jsem vcelku soutěživý typ, teda jenom v oblastech, které mi trochu jdou, což rozhodně není sport, ale třeba vědomosti. Celou školní docházku jsem chtěla jet na nějakou olympiádu, ale buď se nikam nejelo, nebo jsem po školním kole skončila na prvním nepostupovém místě. Takže jsem samozřejmě vedla svoje děti k tomu, aby naplnily matčiny ambice a jely nějakou olympiádu vyhrát za mě.

Klukům to bylo vcelku ukradené, množství práce u biologické olympiády odmítli, Michal zkusil matematiku a chemii, spíš pro zábavu, přípravu moc nehrotil - ale v obou případech byl úspěšný řešitel, a to je dost dobrý teda.

Ale pak je tu naše Magdí, v ambicích celá já. Olympijskou sezónu zahájila na podzim okresním kolem v Pythagoriádě, kde skončila třetí v okrese. Pak ji učitelka vybrala na olympiádu v němčině. Brácha ji naučil předložky (co tam chceš dělat bez předložek?), moje kolegyně němčinářka se divila, co bude sedmák dělat na olympiádě (vždyť za ten rok a půl ještě nic neumí!), těsně před okresním kolem se zhroutila (ty žaludeční neurózy má bohužel taky po mně), ale pak se zmátořila, jela - a byla druhá. Postoupila i do kraje - tam byla čtvrtá. 

Souhlasila s tím, že dáme olympiádu z biologie. Na přípravu mi tahle olympiáda přijde nejnáročnější: očekává se, že soutěžící si nastuduje přípravný text (pro základku je to brožura o sto stranách, je to teda i s obrázky), rozpozná tak 100 organismů (kytky, zvířata, mechy...), zvládne laboratorní úkol - většinou mikroskopování včetně zakreslení, a ještě do okresního kola zpracuje vstupní úkol - takovou jednoduchou seminárku na vybrané téma. 

Stejně jako loni se zeptala ve škole, jestli ji přihlásí, že přípravu uděláme spolu. A stejně jako loni jí to bylo slíbeno. Loni jsme já i její učitelka zapomněly na školní kolo a tak jsme to nechaly být, ale letos jsem byla fakt odhodlaná všechno ohlídat. Ředitel, který je učí přírodopis, školní kolo odbyl tím, že jí poslal domů testy i s laboratorním úkolem. Tak jsem jí to nachystala já, pěkně v časovém limitu, i s větvičkami na rozpoznávání. A na začátku března jsem ji upozornila, ať si ověří, že je přihlášená do okresního kola. A co myslíte? Pan ředitel ji nepřihlásil,  protože přece nevěděl, kolik měla z toho školního kola bodů.

Přišla mi to říct s brekem. Už měla hotový vstupní úkol, vytvořila si opakovací kartičky na poznávání kytek... a teď zas nic. Přihlášení jsme o týden propásly. Tak strašně mě to naštvalo, že jsem si našla na webu okresního garanta a prostě jsem tam zavolala, jestli by nešlo ji dohlásit. Přesměrovali mě na krajského garanta a po třech típnutých telefonátech a omluvné sms jsem se konečně dovolala a předložila náš problém. Poslechla jsem si něco o přemotivovaných rodičích, neochotných školách a vyhrožování soudním sporem od jiných nepřihlášených a získala mailovou adresu. "Napište mi, kolik měla bodů, a já ji dohlásím." Hurá!!!

Rychle jsem napsala e-mail - a pak se nic nedělo. Žádná odpověď na mail. Žádná změna na webu olympiády. Za dva týdny jsem zopakovala telefonické kolečko okresní garant (nikde ji přihlášenou nemáme) - krajský garant (nic neslyším - špatný signál) a pak napsala další mail, ať se na to už vykašlou. Magdí se vybodla na přípravu a hodily jsme olympiádu za hlavu.

A pak najednou mail: "Už jsem ji dopsala, omlouvám se za zpoždění." Tak my zas panika - doučit, co šlo, sepsat a vytisknout vstupní úkol a vzkázat do školy, že je v okresním kole a jestli s ní tam někdo pojede nebo mám jet já. "Nee, doprovod zajistíme."

Dva dny před olympiádou doma další panika: "Já tam nechci jet sama s ředitelem, to je strašně divný!" (Řekla to trochu jinak, ale to nemůžu publikovat;-)) Tak jsme vymysleli, že i pro něj bude výhodnější, když se potkají až na místě, vždyť přece Magdí může jet autobusem s bráchou. Napsala jsem mu to na EduPage - a doteď nemám odpověď. Já jsem u nás ve škole dostala suplování, takže jsem už jet nemohla.

A tak ta moje dcérka prostě jela na to okresní kolo sama. Přijela, odevzdala vstupní úkol, napsala test, zmatlala na poznávačce co mohla, poprala se s binokulárním mikroskopem, který viděla prvně v životě, seznámila se s dalšími soutěžícími, poznala "tu šprtku, která vyhrála německou olympiádu a které řekla její učitelka, že vyhraje i tuto" (vyhrála). Z patnácti soutěžících byla nakonec šestá. 

Ale to největší vítězství - to je něco jiného. Třeba uvědomění: ta holka, co vyhrála, se musí doma pořád učit, já budu radši normálně žít :-) A nejvíc hrdá jsem na to, jak tam dojela sama a jak to tam všechno sama zvládla. Holka z dědiny ve městě. To je aspoň škola života! 

Fotka je pouze ilustrační:-)