Z domu do Křtin potřetí

 Nadešel zase čas mého největšího osobního poutnického počinu: pouť s oficiálním názvem Ze Křtin do Křtin, neboli "Krasopouť", protože vede napříč Moravským krasem.

Letos jsem se ani moc netěšila, protože

a) jsem to v nabitých dnech nestihla

b) letos jdu bez loňského parťáka Michala, který právě v ten den vyrazil na tábor.

Tím pádem přede mnou vyvstal problém:

mám jít sama lesem nebo jet ráno do Křtin a jít hned od začátku s ostatními? Jenomže, vyráží se prosím v 4.44, k tomu půl hodina autem... a když jsem se v pátek ráno vzbudila kolem čtvrté, bylo mi jasné, že to nedám. Já jsem vcelku ranní ptáče, ale toto neeee, toto je moc.

Rozhodnuto, zvládnu to sama lesem. 

Takže jsem v pátek všechno nachystala, ani ne tak sobě, jako sbalit Míšu, usmažit mu řízek na cestu, upéct bábovku, uvařit rodině hrnec guláše, udělat sobotní úklid a jít brzo spát -

a ráno v šest jsem vyrazila.

Čerstvá, svěží a s úsměvem. 

Letní rána jsou to nejkrásnější, co můžete po probuzení zažít. V oboře opar nad rybníkem, třešně, motýli a ptáci.

Pak teda ten les. V tom nejtemnějším místě šramot v mlází. Fuj, úplně jsem ztuhla strachem, ale dobrý, nic mě nesežralo.

Pak už jen Vlčí skála, stezka Sloupskými lukami a první meta dobyta. 

Ve Sloupě jsem dokonce čekala. Dostala jsem koláč a zahrála si komparz v připravovaném filmu o svatojabkubských cestách. 

Před Blanskem tradiční krize, kterou zažene taky tradiční párek a odpočinek na farním dvoře.

Přes farní zahradu teče potůček, škoda nevyužít. 

Nová fara a věž starého kostela. 

Z Blanska na Vranov podle mě nejnáročnější část cesty. Furt do kopců. V Olešné opět dilema, jestli cestou nebo necestou. Ano, ano, všichni si pamatují, jak jsem je předloni vedla a zabloudili jsme. Kupodivu si to nikdo nechce zopakovat, takže jdeme nudně po silnici. Ale zas jsme v Kateřině za chvilku. A otec Jan vymyslel, že se budeme modlit růženec do toho největšího kopce! To byla teda "chalange", největší z celé pouti. 

Na Vranově zavřená kaple, takže konečně taky nakouknu do kostela. 

Takhle to umí jen baroko. 

Krize. 

Bolí mě nohy, cítím otlaky z bot. 

Přidávají se další poutníci, dolů do Adamova nás jde na pětatřicet. No jo, z kopce dolů, to je pohodička! Otec Jan nám cestou čte o životě svaté Ludmily, má letos velké výročí 800 let od narození. Nechápu, já mám co dělat, abych se nezabila na úzké pěšině plné kamení a větví, a on u toho čte? V sedmdesáti? 

V Adamově využíváme různé luxusní záležitosti:

mše svatá u vzácného gotického oltáře, koláčky, pití a meloun od místních farníků, pěkné záchody, voda z Pramene světla. Zuju boty a chodím bosá. Ta úleva!!! 

Léčivá voda se dá využít různými způsoby. 

Čeká nás poslední štace. 

Vylézt kopce od Adamova do Babic a pak sejít dolů do Křtin.

Nohy mám otlačené až hrůza, bolí mě lýtka. Padesát kilometrů je padesát kilometrů.

Ale se setměním jsme v cíli. 

Dostaneme knížečky od otce Jana, premonstráti nám v chrámu zazpívají Salve Regina (běhá mi z toho mráz po zádech, Santini a gregoriánský chorál - krása na druhou), dostaneme požehnání - a domů.

 

Unavená, mírně jetá, ale stále s úsměvem. 

Z auta se doma vypotácím jak válečný invalida. 

Tělesně úplně zbitá.

Ale duchovně neuvěřitelně odpočinutá. 

Bylo to náročné, bylo to krásné.

Tak za rok!